Těžké chvíle před publikem

Být úzkostlivým introvertem je vlastnost, která značně komplikuje život už od raného dětství. Pamatujete na slovní hodnocení uplynulého pololetí během prvního stupně základní školy? To mi tam vždy bylo vyjmenováno, jak je Lenka šikovná a dobře se učí, ale… má jen jednu nejlepší kamarádku a ostatní ji moc nezajímají. A mělo by se to změnit. Už odmala vás chtějí všichni měnit, protože je špatně, když nejste ukecané extrovertní dítě.

V pubertě jste pro ostatní tiší a divní (v mém případě dokonce nepřátelští) a spousta lidí se vám nebojí vpálit, že vás v kolektivu nikdo nemá rád. A když vás takhle spolužák na střední ironicky představí nové učitelce: “Je velmi přátelská a všichni ji tu máme moc rádi.” a nikdo se vás nezastane, tak to opravdu potěší. Čert vem běžné konverzace, kdy vás stejně nikdo neposlouchá (když už něco řeknete), protože jste “ten tichý”, ale co teprve kolektivní projekty a především prezentace před publikem.

 

 

Už jako malá holka jsem moc nemusela kolektivní projekty, protože mi vadilo, že ten referát či nějaký úkol není po mém. Mívala jsem jasné vize o tom, jak by měla prezentace vypadat a dávala si na nich záležet. Odmalička mám v hlavě neustálý brainstorming, kdy o něčem přemýšlím a vyšperkuji si to v hlavě do úplných detailů. A pak vám přijde nějaký dejme tomu Pepíček, nahází do tehdy ještě Open Office obrázky, nezajímá ho žádná úprava, ale hlavně že to má hotové. Pořád se s někým domlouvat, kdo co odprezentuje a kdo co vytvoří. Ale na prvním stupni jsem se ještě nebála, jen jsem bývala individualistou, protože mě nebavilo pracovat s dětmi, kterým je nějaký referát tak říkajíc u zadní části těla. Vůbec se to neděje i dnes.

Na druhý stupeň jsem přecházela na jinou školu v začátcích mé šílené puberty, kdy jsem vypadala skutečně nevzhledně a občas když vidím ty fotky, tak jsem musela platit za nejošklivější holku široko daleko. Což jsem také platila a dennodenně jsem to měla od některých spolužáků na talíři, jak jsem hnusná, jak je i popelnice hezčí a otázky na kamaráda typu: “Proč se s ní bavíš? Dyť je hnusná,” byly mým denním chlebem. Kromě introvertům vlastní nenápadnosti jsem si během těchto let vypěstovala velké komplexy o sobě samé, jak jsem příšerná, odporná a tichá blbka. Už v páté třídy jsem poprvé pocítila náznaky úzkostných stavů, ale na druhém stupni se rozjely naplno.

 

 

Každé předstoupení před třídu s nějakou prezentací pro mě znamenalo probdělé noci a mnoho fyzických obtíží, které vycházely z psychiky. Po každé prezentaci mi někdo z těch “vybraných” spolužáků nezapomněl říct, jak trapné jsem to měla a jak mi to “dneska zase moc sluší”. Do toho mě neustále někdo z nich ujišťoval, že si za to můžu sama, protože jsem tichá, hnusná a chovám se divně. I kdybych byla bezzubá a mluvit neuměla, je to důvod někoho ponižovat? Nebo třeba fláknout stohem učebnic po hlavě, zavřít v učebně, shodit na zeď…

Každý den až do konce devítky. Tak jsem odcházela na střední jako troska bez kouska sebevědomí, daleko zamlklejší a úzkostlivější než kdy předtím. Na střední jsem s takovouto výbavou samozřejmě nijak nezapadla a všechny moje referáty byly prokoktané s rudými tvářemi navrch. Do měsíce od začátku prváku se mi kluci ze třídy tlemili, jak jsem ošklivá a já věděla, že tam se cítit dobře nikdy nebudu. Ve třeťáku jsem se začala hodně měnit vzhledově i jsem se snažila více překonávat svoje úzkosti z lidí a všeho možného. Chtěla jsem se bavit, ale hrozně jsem se bála odsouzení. Bojím se pořád.

Myslela jsem, že pak tam třeba zapadnu. Půl roku jsem si to naivně myslela. Pak jsem zjistila, že “naše třídní skupina teď dobře spolupracuje, dokonce má i společnou Fb konverzaci.” Kdo myslíte, že tam jediný nebyl? To byla třeba hrozná blbost, ale mě to tehdy fakt mrzelo, protože jsem o té skupině věděla a několikrát se na ni ptala. I tak mě tam ale nikdo nepřidal. Jednou při češtině mě chytil zničehonic hrozný záchvat paniky. Nic jsem nevnímala, motala se mi hlava a naše přísná češtinářka mi samozřejmě vynadala a já tam téměř brečela. Reakce většiny – ohromná sranda.

 

 

Z dob střední a především základky si nesu spoustu dosud nevyřčených komplexů a prakticky se bojím na většinu lidí promluvit. Když jsem ve větší společnosti, já sama se vidím jako ten dvanáctiletý odpudivý outsider. Když prezentuji před publikem, cítím, jak mám na sobě ty oválné brýle ze třinácti let, spoustu pupínků a křivé zuby. Všichni mě sledují, šeptají si a smějí se tomu, jak jsem nemožná. Je mi špatně, chce se mi zvracet, motá se mi hlava a písmenka z papíru se mi rozmazávají před očima. Začínám se zadrhávat a koktat, obsah prezentace se mi vytrácí z hlavy. Párkrát jsem se na střední zadrhla natolik, že jsem jednu větu opakovala třikrát a pak prezentaci raději ukončila.

Proč o tom píšu? Jelikož teď studuji obor plný komunikace a vystupování (celkem paradox, že?), prezentace jsou běžnou součástí mnoha předmětů a do budoucna i výstupy na video, moderování apod. Při poslední středeční prezentaci mě opět neminuly pocity, jak jsem během projevu hrozně škaredá a ti lidé si říkají, co je to tam za trapku. Prezentaci jsem zvládla víceméně dobře, ale vadil mi můj křečovitý postoj a typické nesrozumitelné mlení pátého přes deváté. Prý to ale nesrozumitelné nebylo, tak je to jen zas ten můj úžasný všeovlivňující pocit.

Obor mě neuvěřitelným způsobem baví a dnes jsem se dozvěděla, že jsem se díky svým výsledkům dostala do modulu na žurnalistický certifikát, kam vybírají takovou tu elitu z oboru. V tu chvíli mi opět na chvíli stouplo sebevědomí a rozhodla jsem se si z volitelných předmětů vybrat hlasovou a pohybovou výchovu. Ano, budu se učit rétorice. Budu si nahrávat svoje výstupy, učit se správně dýchat a mluvit při projevu. Asi umřu při tom, až se na sebe budu muset dívat na záznamu a uslyším svůj rozklepaný hlásek.

 

 

Já to ale zvládnu, protože chci ty šílené nervy alespoň zmírnit a tolik se nebát. Děkuji všem, kteří mi hlasovali v anketě o nervozitě při vystupování před lidmi. Naprostá většina odpověděla, že je vystupování před lidmi nějakým způsobem stresuje. Určitá míra nervozity před vystoupením se vyskytuje u spousty lidí a je normální. Mezi běžnou nervozitou a vleklou nadměrnou úzkostí je ale bohužel rozdíl a to v tom, že moje “prezentační” pocity se u mě vyskytují i při běžných setkáních s více lidmi nebo s někým, koho příliš neznám.

Pořád mám pocit, že jsem před těmi lidmi totálně škaredá, neschopná a nikdo mě nemá rád. Myšlenky se neptají, chodí mi do hlavy samy automaticky poté, co přijdu mezi lidi. Cítím na sobě pohledy všech, ačkoliv mě nikdo nesleduje. Mám miliony myšlenek, které bych v danou chvíli chtěla vyslovit, ale ono to nejde. Mám blok a žádná slova nepřijdou. Pak už jen vidím, jak všem v hlavách naskakují myšlenky o tom, jak je ta holka divná a nemá ráda lidi.

 

 

Co k tomu říci na závěr? Je to těžké. Chtít nemít žádné obavy a bloky, každý den bojovat sama se sebou. Se svými iracionálními myšlenkami. A teď se mi dostalo skvělé příležitosti – studovat žurnalistický modul pro ty nejlepší. Pořád se vrhám po hlavě do situací, kterých se bojím, protože to je jediná účinná cesta proti strachu.

Zavřít doma se umí každý, ale boj s vlastní hlavou chce spoustu motivace, vůle a podpory od blízkých. Už teď jsem v posledních letech zvládla spoustu skvělých věcí a věřím tomu, že jednoho dne se přestanu před publikem a lidmi obecně vnímat jako ta ošklivka ze základky. Bohužel se to do mě v pubertě tak zažralo, že občas při postnutí článku přemýšlím o tom, kdo se mi za něj kde směje. Záměrně jsem použila výrazy jako většina a vybraní spolužáci, protože ve všech kolektivech se samozřejmě našli i ti nestranní a pak ty dobré duše, které jsou doteď mými nejlepšími kamarády. ❤️

 

A já budu bojovat dál! 

 

To video tu musíte mít, protože se potřebuju pochlubit s tím, že jsem si koupila skvělou tmavou rtěnku. 💋

A fakt mi vadí, že to video nejde dát na prostředek. 🤷

 

 

A co vy a prezentace, nejistota, strachy… je vám něco z toho známé?

12 x komentováno “Těžké chvíle před publikem

  1. Já se vystupovat před lidmi nebojím, ale ty pocity, když vidím, že si o mně někdo šušká před očima jsou blbé. Jinak, taky jsem nesnášela všechny ty společné projekty, protože jsem to chtěla podle sebe.
    Jsi statečná, že se s tím snažíš bojovat, jen tak dál :)!

  2. Já si vždycky na prezentacích také dávala záležet! 🙂 a dost jsem se zajímala, co se má dělat atd. a pak mi neskutečně vadilo, když udělal někdo hnusnou prezentaci a třeba zkopírovanej text, který ani nejde přečíst protože to je malé.
    Mě vždycky vadilo prezentovat něco před třídou i když jsem s nimi vycházela dobře, ale spíš se bojím, že když mě někdo zeptá, tak nebudu vědět odpověď, něco zapomeno a nebo učitelka bude na mě koukat, jak na blázna :D. A spíš jsem vždy nervózní z učitele prostě.
    Ale na základce jsme měli kluky, kteří vyštvali 3 holky ze třídy, protože je šikanovali, kvůli vzhledu. S jednou jsem v kontaktu do teď a chudák nemohla za to, že nemá rovný zuby, protože to řešili s rodiči fakt dlouho, až nyní se dostala konečně na operaci a má krásné zuby. Nesnáším šikanu a odsuzování lidi kvůli vzhledu. Když jsem se s tou kamarádkou bavila byly kecy typu “proč se s ní bavíš vůbec”.
    Pro mě je každá holka krásná a ty jsi taky! 🙂 Jsi vzor pro všechny, co nemají odvahu s tím bojovat! A držím palce neskutečně! 🙂

    Doufám, že komentář dává nějak smysl 🙂

    http://www.shardofdreams.blogspot.cz

  3. Mě třidní učitelka na základce asi v sedmé třídě řekla předevšemi, že jsem taková “mouchy snězte si mě”. Ona to sice nemyslela zle, ale docela dost mě to urazilo a sebevědomí mi kleslo pod nulu. Bohužel mě tím tak zaskočila, že jsem jen zčervenala a nebyla jsem schopná na to nic říct. Přesně jak píšeš. Všichni říkali, že jsem moc tichá a ať taky někdy něco řeknu, jenže když už jsem mluvila, nikdo neposlouchal..
    Ty projekty jsem také nemusela, protože mi vadilo, jakdo toho zasahovali ostatní.
    Tyhle s prominutím kretény bych fackovala. Nikdo nemůže za svůj vzhled. A v pubertě nikdo není zrovna nejkrásnější.
    Mrzí mě, čím sis musela projít, je to šílený. Někdy se až divím, jak lidi dokážou být zlí.
    Obdivuji tě, že jsi se do toho takhle vrhla, já s tím pořád bojuju a spíš se tomu vyhýbám, ale snažím se to změnit.
    Jinak při poslední prezentaci na střední, jsem skoro všechno zapomněla a četla to z té prezentace a celá jsem se klepala.

  4. Já vystupování před lidmi nikdy ráda neměla, vždycky jsem dělala všechno proto, abych se mu vyhla.. I díky tomu jsem naštěstí měla za celý gympl jednu/dvě prezentace a za dva a půl roku na výšce jen jednu. Vím, že bych proti tomu měla bojovat tím, že budu prezentovat co nejvíc, ale zas když to tak necítím, tak se do toho nechci zbytečně nutit 🙂 Při mojí poslední prezentaci na výšce se mě kamarádka zeptala, z čeho vlastně mám přesně ten strach a vlastně jsem jsem jí ani nedokázala přesně odpovědět. Doteď to mám v paměti a věřím tomu, že nějaká moje příští prezentaci bude o poznání méně stresující 🙂

  5. Ono by se to hrozně lehko řeklo: Neboj se, nenervuj se, není proč. Ale chápu, že to není něco, co člověk jen tak ovlivní. Každopádně gratuluju k postupu mezi elitu oboru a přeju, ať se ti i nadále tak daří. 🙂 Napadlo mě, jestli by nepomohly třeba kurzy improvizace, mně to pomohlo. Ale já jsem asi nikdy nebyla tolik zakřiknutá, takže těžko říct.

  6. Jako by jsi četla moje myšlenky. Školní život mám stejný, jen js3m na druhý stupeň nastoupila na stejné škole. Třetí ročník byl pro mě také průlomový, pravidelně jsem navštěvovaná sezení a podle jednoho spolužáka jsem se zviditelnila na začátku čtvrtého ročníku.
    K mému strachu z vystupování přispívají sebevražedné myšlenky…
    Podle mě se to úplně nedá překonat, ale naučit se ty pocity nevnímat? Naštěstí už pracuji v malé místnosti o velikosti wc (dříve to bylo wc pro invalidy), nekouká na mě tucet očí, jak pracuji.

  7. Ono se to v tom věku na ZŠ a SŠ člověku fakt dostane hodně pod kůži, přeci jen je většina v tom věku citlivější, snažíš se najít kamarády a když ti pak řeknou tohle, dost to ublíží. Dost lidí si to ani neuvědomuje, neuvědomí si to v tu chvíli a neuvědomí si to ani později, že někomu ublížili.
    Ale někteří ano, dojde jim to a pak toho litují a víš, co si říkám, že oni jsou ti, co litují, ne já, protože to, co se stalo mě udělalo silnější, více jsem se začala snažit o to, mít se ráda, více bavit a teď, nikdo už o mně neřekne, že jsem ta tichá, zamlklá holka, ale naopak mi říkají, že jsem ukecaná. 😀

    Je vidět, že ty jsi udělala úžasný posun. Jsi dobrá, že přes všechny tyhle úzkosti studuješ zrovna tuhle školu, že jdeš do toho, že vystupuješ a já věřím, že to zvládneš. 🙂 Přeji ti hodně štěstí při studování a zvládání skvělých prezentací. Když něco chceš, můžeš toho dosáhnout, když si za tím jdeš. 🙂

  8. Já vždycky, když jsem měla něco přednášet ve škole, tak jsem byla taky nervózní a vždycky jsem z toho měla strach. Vystupování před publikem mi taky dělá problém.

  9. Moc gratuluji k přijetí do žurnalistického modulu! Obdivuji tvoji odvahu a houževnatost čelit nepříjemným pocitům a vzpomínkám. Věřím, že kurzy rétoriky pomůžou. Zlé vzpomínky z přednášení to sice nevymaže, ale aspoň budeš vědět technicky, jak si s tím lépe poradit.

    Já měla to štěstí, že se nikdy moc nestyděla a ani neměla problém se seznamováním. Na druhou stranu, rozhodně to neznamená, že by mě měli ostatní nějak zvlášť rádi. Byla jsem vždy dost individualistka a šikanou, ačkoliv ne tak drsnou jako u tebe, jsem si prošla taky. Spolužáci dali pokoj, až když jsem jednomu z nich rozbila hlavu o lavici. Pak už byl klid. Jak říkala babička “ty po mně kamenem, já po tobě dvěma” 🙂

  10. Prezentace před větší skupinou, z toho jsem měla taky vždy hrůzu, není mi to vůbec příjemné ani teď. Škoda, že se v tom učitelé tolik vyžívají. Máš skvělý nápis v záhlaví, je moc uklidňující a hladící po duši

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *