Těžké chvíle před publikem

Být úzkostlivým introvertem je vlastnost, která značně komplikuje život už od raného dětství. Pamatujete na slovní hodnocení uplynulého pololetí během prvního stupně základní školy? To mi tam vždy bylo vyjmenováno, jak je Lenka šikovná a dobře se učí, ale… má jen jednu nejlepší kamarádku a ostatní ji moc nezajímají. A mělo by se to změnit. Už odmala vás chtějí všichni měnit, protože je špatně, když nejste ukecané extrovertní dítě. V pubertě jste pro ostatní tiší a divní (v mém případě dokonce nepřátelští) a spousta lidí se vám nebojí vpálit, že vás v kolektivu nikdo nemá rád.

Tříkrálový Insidious

Letošní rok má přinést spoustu zajímavých hororů, které si určitě nenechám ujít. Znáte Slender Game? To je taková ta hra, kde vás děsí vysoký muž bez tváře s nepřehlédnutelnými dlouhými pařáty. Taková ta hra, kterou jsme hrávaly s kamarádkou a při leknutí jsme odhazovaly myš do rohu místnosti. Později už jsem ji odmítala hrát, protože se mi znelíbilo to věčné lekání. A víte co? Po sedmi letech konečně bude i Slender horor v kině! Rok plný hororových filmů jsme s přítelem začali zhlédnutím čtvrtého dílu Insidious.

Šťastné seriálové před zkouškovým

,,Jak na Nový rok, tak po celý rok,” říká se. Upřímně doufám, že jste všichni do roku 2018 vykročili tou správnou nohou a věříte, že bude úspěšný. Leden jsem nikdy neměla příliš ráda už jen z důvodu uklízení vánočních ozdob a vidiny nudného měsíce plného zimy, který končí pololetním vysvědčením. Ten měsíc plný čtvrtletních testů a stresu. Ten měsíc, kdy jsem se několikrát snažila dodržet nějaká ta naprosto vážně myšlená předsevzetí.

Děkuji roku 2017

Konec roku je vždy obdobím, kdy si v hlavě utvářím takový dlouhatánský seznam o tom, co se mi za uplynulých 12 měsíců podařilo a co naopak ne. Jakožto člověk se sklony k někdy až otravnému sebepodceňování sama sebe často utrousím něco ve stylu, jak ten rok byl na prd, a nic se mi nevyvedlo podle mých představ. Letos je to ale jiné, několik velkých životních zkoušek překonaných, několik chvályhodných úspěchů a znovuobnovení mého někdejšího koníčku.

Město bicyklů – Amsterdam 2017

V Amsterdamu jsem byla týden před Vánoci, nicméně (foto)článek vychází až teď. Původně měl vyjít brzy po návratu, protože jsem se těšila, jak vám naservíruji spoustu skvělých zážitků, fotek a mnoho dalšího. Místo toho jsem se vrátila s poraženeckou náladou, chutí přestat psát blog a přemýšlela o smyslu své existence. Amsterdam jsem navštívila již podruhé, ale tentokrát jsem měla více času si ho lépe projít a užívat si jeho krásy.

Milý Ježíšku, kam zmizelo dětství?

Dnes máme poslední den vánoční a já se po 14 dnech opět ozývám. Potřebovala jsem na chvíli vypnout a ujasnit si, co od blogu vlastně chci a aby se z něj nestala jen nutná povinnost, která mě brzy přestane bavit. Aniž bych si to uvědomila, začala jsem psát víceméně šroubovaně a pozitivně i ve chvílích, kdy jsem se skvěle necítila.