Uspěchaný hojič ran

Jako malá holčička jsem mívala spousty otázek. Proč jsou dospělí lidé tak velcí? Proč řeší spoustu složitých věcí, kterým já nerozumím? Z malého miminka vyrostlo pětileté děvčátko, které si začalo naplno uvědomovat svou existenci. Cítila jsem zvláštní strach, budu jednou tak stará jako babička? Nechápala jsem, jak se mohou lidé tak měnit a chřadnout. Proč jsem zrovna já ta malá? Všechno bylo jen otázkou času, jehož konání mě v raném dětství tak děsilo.

Čas má nad námi neuvěřitelnou moc, můžeme své životy prožít jakkoliv, ale všechny nás dovede ke stejnému konci. Neuvědomujeme si jeho počínání, dokud se po letech neohlédneme zpátky. Bývala jsem plachou holčičkou s culíčky, která o prázdninách běhala po zahradě s kamarády a byla vyháněna od stolu, kde si povídali dospělí. „Tomu bys nerozuměla, tady se baví dospělí. Běž si hrát,“ říkávali. Pochopitelně jsem se čertila, co bylo zakázané, to bylo lákavé.

Vnímala jsem dospělé jako velké pány, kteří mohou všechno. Chtěla jsem být jednou z nich. Ale vždyť je mi teprve osm! Ta pomyslná dospělost přijde až za dalších deset let, to je přeci hrozně dlouhá doba! Věřila jsem, že mé dětství bude trvat skutečně velmi dlouho. To i na mě bude fungovat ta puberta? Změní se mé dětské tvary na ženské a začnu smýšlet jinak? Jak? Kdo tohle dokáže? Věděla jsem, že vše je otázkou času. Toho času, který mi připadal tak nekonečný.

1468463_620271121370790_2082236832_o.jpg
Vzpomínka na Betynku (2003)

Tehdy nám umřel milovaný pejsek a já cítila prázdnotu. Jako dítě jsem nedokázala takový fakt vstřebat, kam naše fenka zmizela? Proč je najednou pryč? Nikdy už ji neuvidím. „Časem to přejde, přestaneš na ni myslet.“ Ale jak? Nikdy na ni nepřestanu myslet, měla jsem ji ráda! Plakala jsem a v noci se budila ze spánku. Betynko, vrať se. Mluvila jsem k ní. Poté jsme si pořídili štěňátko a po roce jsem na Betynku vzpomínala jen málokdy.

Naše štěňátko vyrostlo do silného dospělého psa, vzpomínka na Betynku vybledla a dnes se jen matně připomíná na fotografiích. „Jó, ta Betynka… ta se hrozně bála vody, nikdy nechtěla plavat.“ Nezapomněli jsme na ni, čas ale naše rány vyléčil. Jak? Prostě běžel. Přinesl nám do života nového pejska, nové zážitky a naše duše zaplnil novými vzpomínkami. Tehdy jsem pochopila, proč se říká, že čas všechny rány zahojí. Byla to pravda.

DSCF0364.JPG

Dětství mi proteklo mezi prsty a já se ocitla ve světě, kam už děti nepatřily – puberta. „Už jsi velká holka, nemůžeš si hrát s panenkami,“ slýchávala jsem. Nerozuměla jsem tomu, proč ne? Vždyť jsem pořád stejná! Párkrát jsem si zkoušela sednout ke svým hračkám, ale nic nebylo stejné. Nebavilo mě to, má dětská fantazie zmizela a zahrada, kde jsme si hrávali s kamarády, nyní zela prázdnotou. Pozorovala jsem ji z okna a mívala chmurnou náladu.

Připadala jsem si jako stařena, které čas odvál bezstarostné dětství. Dostala jsem se do fáze, kdy všichni dospělí byli blbí a nikdo mi nerozuměl. Ve škole mě šikanovali, neměla jsem kamarády, byla jsem outsider. Zmizela veselá holčička s culíčky, nyní po pokoji bloumala dospívající osoba, která se cítila osaměle. Kam všechny ty dobré časy zmizely? To je ten čas opravdu takový prevít? Proč ho nemůžu vrátit? Chci své dětství a kamarády z chalupy zpátky!

21072012113.jpg

Čas nyní neběžel, loudal se. Dokonce mi připadalo, že se zastavil na místě a nechává mě škvařit se v kolektivu základky, kde jsem trpěla a odpočítávala dny do konce. 800 dní?! Neskutečně dlouhá doba. Nezvládnu v té škole být, nemají mě tu rádi. Myslela jsem, že to nikdy neskončí. Čas mi nesloužil. Ale najednou jsem opouštěla prostory základní školy a chystala se na střední. Ne, čas se nezpomalil. Ručičky na hodinkách se posouvaly stále stejnou rychlostí.

To jen mé vnímání času se změnilo. Trpěla jsem a tak mi připadalo, že se ručičky odmítají hýbat. Začínala jsem přicházet na to, kým skutečně jsem. Buclaté tvářičky se vyvinuly do relativně hezkých obrysů, vlasy získaly slušivou tmavou barvu a mé zuby již více nepřipomínaly noty na buben. Brýle zůstaly v šuplíku a mé pubertální já zmizelo v nenávratnu. V mém pokoji se vyjímaly fotografie z tanečních, najednou jsem stála na prahu osmnáctin a čekaly mě ty děsně dospělácké věci jako je maturita, řidičák… povinnosti?!

1.png

Já chci být znovu dítětem! Nechci se objednávat k doktorům, chodit na úřady. Proč je to studium na škole tak těžké? Kam zmizelo počítání do sta? Už nejsem ta holčička, která neuměla říci písmenko ř. Táhne mi na dvacet a neuvěřitelně mě to děsí. Poslední studentská etapa přede mnou. Já jsem nyní ta, která odhání děti od dospěláckých rozhovorů. A víte co? Ty roky utekly jako nic!

Bojím se dne, kdy se mé fotografie s mladým obličejem plným energie stanou minulostí. Až je budu držet vrásčitou rukou a opírat se o hůl. V devatenácti letech mi chybí dětská bezstarostnost, už nechci dále stárnout. Čím dál tím více vnímám sílu času a snažím se žít naplno, protože mé nynější datlování na blog bude jednou stejně dalekou minulostí jako mé dětské lítání po zahradě. „No jóó, ale to bude za dlouho. Za nějakých padesát let.“ Ano, za dlouho. Ale to si dnešní stařečkové v mládí říkali také. Třicátník, takový stařec!

 

Ani se neotočím a bude mi třicet, věřte tomu.

 

Článek je do soutěže na téma „čas a co pro mě znamená“, kterou organizuje obchod Helveti.cz. Do soutěže se můžete zapojit i vy, po kliknutí na odkaz se dozvíte vše o pravidlech a možnostech výhry. ⏰

25 x komentováno “Uspěchaný hojič ran

  1. Moc hezky napsané. Jak já se těšila na dospělost a jak jsem byla bláhová 😀 Teď půjdu na vysokou a všechny ty povinnosti přicházející s 18 narozeninami už mám za sebou. Vůbec si to neuvědomuju a přijde mi, že jsem malý dítě. Moje mamka vždycky říká, že si tak člověk připadá celý život, no tak to teda potěš pánbůh 😀

    1. Děkuji 😊 také jdu teď na vysokou a připadám si jako dítě, vůbec mi to všechno nedochází 😂 nevím, proč jsem tak moc chtěla dospět 😂

    1. Děkuji 🙂 budu se červenat 🙂 ale pro mě dětství bylo skutečně krásným obdobím a uvědomuji si to až zpětně, jak kouzelné bylo. Žádné starosti, jen blbnutí a hraní si 🙂

  2. Pěkně napsaný článek a velmi pravdivý. Hlavně ty poslední odstavce. Přijde mi že to všechno děsně utíká a říkám si, že bych strašně chtěla vrátit čas a být zase dítětem. Nebaví mě všechno řešit, ale bohužel už se to nevrátí zpět a my si musíme zvyknout na to co je ted a jak to bude potom. Taky jsme říkali, že třicetiletý jsou starý, ale bohužel se to děsně blíží a jakmile se přehoupne dvacítka, tak to uteče rychle. Člověk začne pomalu, ale jistě řešit práci, bydlení, zasnoubení, svatbu, děti a než se vzpamatuje a vše vyřeší, tak už je ti náhle těch třicet 😀

  3. Lenno, ještě hodně vody uplyne, než budete vrásčitá 😀 ale je dobře, když si to člověk uvědomuje, že to netrvá věčně a víc ho to motivuje něco prožít a ne přežít. Mějte se krásně, Iva 🙂

    1. Doufám v to 😂 momentálně prožívám nějakou krizi, že mám pocit, jak hrozně stárnu 😃 budu se snažit prožít toho co nejvíce 😊 děkuji ☺

    1. Děkuji 🙂 taky bych ho v některých okamžicích zastavila, ale zase kam by se pak náš život ubíral. Je třeba ten fakt letícího času přijmout a užívat každého dne 🙂

  4. Znám jednu 31 letou slečnu, která ze sebe pořád dělá dítě a i se tak cítí! Fakt, nelžu. Je jedináček a rodiče jí pořád jako dítě berou a ona se tak chová. Ale jinak je normální, dokonce má titul.:-) Takže…buď v klidu, to „dětství“ ti vydrží aspoň do těch 31 určitě! :-))

    1. To bych ráda, ale bohužel už to stejné není. Hlavu mám věčně plnou starostí a to co mě těšilo jako malou, mě dnes už netěší 😀 takže vaší známé celkem závidím 😀

  5. Představa, že jednou i já budu stařenka a fotky z dneška budou pro moje vnoučata relikvie z jiné doby, mě taky děsí. Ale na druhou stranu, já jsem byla se svým věkem spokojená vždycky. Jo, byly tu i těžší roky, zvlášť na základce, ale to nebylo věkem, spíš lidmi kolem. Tak si říkám, že třeba jednou budu spokojená i jako lehce potrhlá stařenka. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *