Trpím úzkostí, ale bojuji

Před časem jsem tu popisovala projevy úzkosti a přislíbila později svůj příběh. Nebudu tu nic dramatizovat ani zveličovat, nestydím se za to. Někdo má zlomenou nohu, někdo úzkosti. Nevadí mi o tom mluvit. Protože jsem kromě úzkostí dostala do vínku i velkou bojovnost a touhu vše překonávat. To, že hodně cestuji a chodím na akce neznamená, že se toho nebojím. Žiji normálně, protože chci. Nedovolím těm myšlenkám, aby mě zničily. O čem by pak byl můj život? Vezmu to hezky od začátku. 👀

 Proč sem nedat pro pobavení moji fotku z dětství. Ale tak život přeci začíná v dětství, tak proč ne. Jako malá jsem byla normální veselé dítě, sice introvertní, ale veselé. Pamatuji si, že už tenkrát jsem přemrštěně reagovala na některé podněty. Pustil se vysavač a já brečela kvůli hluku. Nástup do první třídy pro mě byl šok. První den jsem tam přede všemi hrozně brečela a další dny do školy nechtěla chodit. Vždy se mi ráno chtělo zvracet a přestávky jsem trávila na záchodě. Ale zvykla jsem si. Až do nějakých 10 let bylo vše v pořádku. Pravda je, že jsem neměla ráda delší cesty, ale nikdy mi to nezpůsobovalo nějakou úzkost nebo takové ty klasické hnusné pocity při ní.

První zlom se stal v listopadu 2008. První listopad, pamatuji si to přesně. Probudila jsem se a celý den se cítila divně. Bolelo mě břicho tak, že jsem tu bolest neuměla ani popsat. Tehdy jsem poprvé propadla panice, že mám zánět slepého střeva. Nebolelo to nějak silně, jen šlo o neznámou bolest. A to mě vyděsilo. K večeru to přešlo, ale já se od té doby cítila neklidná. Další dva dny jsem šla normálně do školy, ale pak jsem jednou při hodině měla silný pocit, že omdlím, budu zvracet, nevěděla jsem, co se děje. To mi bylo deset. Najednou jsem měla hrůzu někam chodit. Měla jsem silný pocit ohrožení a přesvědčení, že se mi venku něco stane, omdlím tam.

Hrozně jsem v té době hypochondřila a stěžovala si na všechny možné bolesti a už tehdy se bála rakoviny. Asi po 2 měsících ze mě byli všichni už celkem otrávení. Věděla jsem, že je svými věčnými obavami zatěžuji a že jsou iracionální. Tak jsem se snažila je zahnat. A ono se to povedlo. Po dalším měsíci jsem jela na školu v přírodě. Tam jsem celou dobu cítila silný pocit neklidu, měla jsem hrozné nutkání utéct, odjet domů. Moc jsem nezvládala být někde mimo domov a nemoci odejít. Naštěstí jsem tam měla kamarádky, které mě vždy rozptýlily. Ale vím, že jednou jsem tam propadla panice, že mám asi teplotu a volala zděšená domů.
Nikdo vlastně nevěděl, co se mi děje. Neuměla jsem své pocity pojmenovat, nevěděla jsem, že to jsou projevy úzkosti. A už vůbec ne, proč se mi to děje. Že to je od psychiky? Tehdy jsem byla přesvědčená, že jsem prostě fyzicky nemocná a moc bojácná. S lidmi jsem se bavila normálně, jen jsem se trochu styděla. Problém byl s těmi otevřenými prostory a místy daleko od domova. Ale prázdniny po páté třídě jsem si moc užila a problémy takřka úplně vymizely. Ale v září 2009 se objevily znovu. Nastoupila jsem do nové školy, kam jsem vůbec nezapadla a necítila se tam ani trochu dobře.

Jednou při obědě se opět dostavil ten pocit na zvracení a okamžitého nutkání jít pryč. Oběd jsem rychle odnesla a běžela na záchod. Tam jsem strávila celou dobu až do odpoledního vyučování. A tak to pomalu znovu začínalo. Ale hůř. Vím, že téměř celou šestou třídu jsem měla ráno problémy s trávením. Na škole v přírodě jsem jedla miniaturní porce a to jen toho, po čem jsem věděla, že nebudu zvracet. Úplně mě děsila představa, že budu zvracet a všichni mě uvidí. Nebudu moci jít domů do své postele a v klidu se vyležet. To už jsme v roce 2010. Ale ten uplynul relativně v pořádku a stejně tak první půlka roku 2011. Ale v pořádku jsem nebyla, to vím jistě.

Nedávno jsem našla svůj starý deník, kam jsem psala v lednu 2010. Že nerozumím tomu, proč mám strach jít na kilometr vzdálenou zastávku, nic se mi přeci nestane. Psala jsem tam o svých zvláštních pocitech strachu, ale nikomu jsem to tehdy neřekla. Ani doma. Měla jsem strach. Vždyť si budou myslet, že jsem blázen. Zkuste myslet jako dvanáctileté citlivé dítě. Dokázali byste někomu říct, že máte iracionální strach jít ven? Myslela jsem, že by mě akorát někam zavřeli. Tak jsem tichý boj s mou hlavou sváděla sama.

Rok 2011 byl pro mě velkým zlomem. Tehdy se staly některé věci a hlavně mě ve třídě denně slovně napadali, jak jsem hnusná a odporná. A nejen to. Tahle kapitola by byla pro další samostatný článek a řekla bych, že to k rozjetí mých úzkostí značně přispělo. Měla jsem strach chodit do školy, každý den jsem jen slyšela, jak jsem šeredná a cítila se neskutečně svázaná. V říjnu jsem dostala střevní chřipku a pak měla strach, že ji budu mít i ve škole a budu zvracet před tou třídou. Do školy jsem chodila každé ráno vyklepaná, nesnášela jsem cesty autobusem. Nebavila jsem se ani s kamarádkami, jen jsem odpočítávala, kdy už budu moci vystoupit.

Párkrát jsem dokonce vystoupila dříve a dojela jiným autobusem. Nezvládala jsem už absolutně nic. To už jsem psala domů třeba i deset SMS denně, že mi je zle a že se hrozně bojím. Po nocích jsem nespala, bála jsem se jít do sprchy, abych tam náhodou neomdlela. Nemohla jsem spát, abych se ve spánku neudusila. Myšlenky mě mučily, dusily. Samozřejmě to nikdo nechápal. Několikrát mě doktorka vyšetřila, ale neshledala na mě nic divného. Fyzicky. Naznačovala, že tam bude nějaký psychický problém. Doma jsem na internetu hledala, co by mi mohlo být. Vyhledávač mi vyplivnul slova agorafobie, sociální fobie. Sedělo to. Ten strach z lidí se přidružil poté, co mě ve škole několik měsíců ponižovali.

Cítila jsem se jako magor. Kde jsem přišla k takovým věcem? Několikrát jsem odešla během dne ze školy. Nezvládala jsem být v té třídě, kde mě nenáviděli. V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek. Zlých myšlenek. Pořád jsem jenom měla strach, ze všeho. Jít do školy, jet autobusem. Nakonec jsem skončila s Ataraxem (lék proti úzkosti). Byla jsem asi týden doma a začínala ho brát. Každý den jsem brala půlku až do konce devítky. Dochodila jsem ji jen díky tomu. Dnes vím, že bez nich bych to tehdy nedala. Ta třída pro mě byla šíleně stresující místo. A nejhorší je, že ty lidi to dodnes nechápou. Tehdy se hrozně smáli tomu, že brečím kvůli tomu, že mi je špatně. Celkem bych jim přála zažít si silný pocit úzkosti. Nevíte, co se s vámi děje.

Tuhle etapu jsem překonala. Ale v tom roce 2012 to bylo skutečně zlé a já tehdy myslela, že už asi nikdy nevyjdu ven. Roky plynuly a já se cítila relativně normálně. Proč relativně? Ty mrchy ve mně budou pořád. Vnitřní nejistotu cítím vždycky, když někam jdu. Záleží jen, jak moc jí dovolím proniknout do mé mysli. A já se držela, nedovolila jsem jí to. Začala jsem cestovat, i když jsem se fakt hrozně bála. Prášky už jsem nebrala a až do čtvrťáku žila normálně. Jenže pak jsem začala brát antikoncepci. Nikdo mi neřekl, že by se při psychických problémech brát neměla. Možná také proto, že se moje problémy pořád zlehčovaly a nikdy jsme je doma otevřeně pravými jmény nepojmenovali.

Doktorka ano a i já to věděla. A moje úzkosti se začaly opět rapidně zhoršovat. Pocity nedostatku dechu, silné panické ataky. Myslela jsem, že se udusím. Opět jsem nespala, dokonce několikrát jela na pohotovost s přesvědčením, že umírám na infarkt. Venku na mě všechno padalo, nechtěla jsem nikam chodit. Dostala jsem Neurol a Asentru. Ale opět to nebral nikdo moc vážně, protože všechna vyšetření srdce, plic a celého těla jsem měla naprosto v pořádku. Takže jak mi může být zle? Antikoncepce mi začala způsobovat i silné bolesti nohou, na které nic nezabíralo. Konečně jsem ji vysadila. Úzkosti se začaly opět zmírňovat, bolesti nohou do měsíce zmizely.

To bylo letos v lednu. Teď se cítím dobře, cestuji, žiji. Dokonce jsem začala psát i blog. Jsem na sebe tolik pyšná. Vyhrávám. Vyhráno ale nemám. Je to ve mně a vždy bude. Kdykoliv někam jedu, cítím neklid. Čím dál od domova jsem, tím je to horší. Čím větší dav lidí, tím je mi hůř. Když skončím s autobusem v koloně, občas dostanu panický záchvat. Občas odejdu ze situace, kterou už mám dávno zmapovanou. Ale to k tomu zkrátka patří. Nebudu jíst prášky, po kterých jsem jak praštěná a usínám. Zvládám to. A budu zvládat. Chci žít…
Jsem silná a šťastná, nedovolím jim, aby mě dostaly. Je mi jedno, že se mi při další cestě do zahraničí budou klepat ruce. Že se mi bude chtít zvracet. Protože pojedu. Pojedu tam jako už poněkolikáté a užiji si zájezd. S úzkostí se dá pracovat. Stojí to hodně, opravdu hodně úsilí. Ale jde to. Děkuji za svou bojovnou povahu. Za svou odvahu dělat věci, kterých se bojím. Ať už je to veřejné vystupování a nebo daleká cesta. Chtěla bych jen říci lidem, kteří se mi kdy smáli, jak jsem divná, ošklivá a podobné věci. Nikdy nevíte, co se v životě člověka děje.

Straní se vás, tak je pro vás nepřátelský a namyšlený člověk. Vy ale nevíte, že ho žere úzkost a nejradši by byl neviditelný. Nevíte, jak se trápí, s čím bojuje. Pokud jsem někdy byla zdrženlivá a tichá mezi lidmi, tak ne proto, že bych s nimi mluvit nechtěla. Ale proto, že jsem to nedokázala, měla jsem strach, který jsem nezvládala překonávat. Dnes už to zvládám. A jsem moc ráda za lidi, kteří mi pomáhají, když vidí moji nejistotu. Není nic horšího, než když se mi někdo začne vyhýbat a nebo si myslí, že jsem zlá a nepřístupná. To totiž opravdu bolí slyšet. Dělej si názor až když toho člověka skutečně znáš.

DÝCHÁM, TAKŽE ŽIJU!

16 x komentováno “Trpím úzkostí, ale bojuji

  1. Neviem si predstaviť čím si prechádzala, nie je to prechádzka ružovou záhradou. Prečítala som tvoj článok na jeden dych, a prajem ti veľa šťastia a sily, a hlavne veľa pozitívnej energie a dobrých ľudí. Pretože to všetko na nás vpláva. Tiež mi niekedy nie je najlepšie, nie vždy som šťastná na 100%, ale pokiaľ je to hoci aj 1%, je to stále dôvod na život ♥

  2. Nejdřív bych chtěla říct, jak je super, že se o svůj příběh podělíš, jseš otevřená a upřímná a nestydíš se za to (ještě aby jo, protože za to nemůžeš). I když jsem článek přečetla, nedokážu si to představit jaké to je, mít úzkosti. Věřím, že musíš hodně bojovat, a já ti držím palce, ať už je všechno v pořádku 🙂

  3. Je super, že se nebojíš a nestydíš o tak těžkém tématu otevřeně psát. Sama vím, jak je to těžký. Každý má nějaký problém, s něčím bojuje. Někdo má úzkost, někdo dluhy, někdo problémy ve vztahu atd. Já jsem si zase prošla anorexií, teď bojuju se záchvatovitým přejídáním a k tomu jako bonus téměř nulové sebevědomí. Takže vím, jak moc je důležité se nevzdávat a bojovat!

  4. zůstaň silná jako jsi teď a jednou tvé problémy určitě zmizí nadobro :). od svého dětství jsi neskutečně pokročila!! všechno zvládneš! hlavně se opatruj, protože z psychiky často vznikají i další nemoce :/

  5. Ajej, to moc dobře znám. U mě se úzkost projevovala bohužel už od dětství a paradoxně se to začalo lámat v pubertě, kdy jsem začínala konečně trochu chápat, co se děje a jak s tím případně pracovat.

  6. Jsi obrovsky statecna. Muselo to byt peklo. Vim, jake to je, protoze me od malicka taky trapi uzkosti a soc.fobie..taky jsem si prozila nekolik osklivych obdobi. Moc ti drzim palce. A jsi nadherna! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *