Úskalí veřejného blogování

Ahoj, tak jsem se vrátila z Bulharska! Naštěstí živá a bez nějaké větší újmy. Těší mě vidět, že jste mé články četli i po dobu nepřítomnosti a neaktivity na ostatních blozích. Článek o Bulharsku bude trochu delší a já jsem pořád celkem unavená, tak to bude dnes trochu oddechovější záležitost. Anonymní či veřejné blogy? Jelikož jsem si prošla obojím, tak o tom chci něco napsat.

zdroj: tumblr.com

Anonymní blogy nabízejí spoustu možností. Můžete psát naprosto neomezeně o čem chcete, nikdo to nezjistí, nikdo neví, že všechna ta slova a články píšete právě vy. A když si zpětně vybavím, jaké šílenosti jsem psala na blog jako malá, tak jsem za to dost ráda. Většinou člověk nechce, aby jeho okolí vědělo, o čem píše. Bojí se posměchu, nepochopení a podobných věcí. Dodnes nechápu, proč se psaní blogu někdo směje, ale dobře. V období dospívání bych se neodvážila mít veřejný blog, myslím si jsem si jistá, že by mi to spolužáci dali pěkně sežrat. Neustála bych to. Vždycky jsem seděla přikrčená v lavici a modlila se, aby si mě nikdo nevšímal.

O tom, jak jsem se za sebe styděla a neměla se ráda, jsem už psala. Tuhle nepříjemnou životní fázi se mi povedlo z velké části překonat a proto jsem si založila blog veřejný. S mojí fotkou, jménem, vším. Píšu sice pod přezdívkou, ale to proto, že jsem chtěla nějaký pseudonym a ne jenom suše moje jméno. Ne že by bylo hnusné, ale myslím si, že není nijak originální, aby si ho lidé pamatovali. Výhodou veřejného blogu je, že si čtenáři vaše články mají s kým spojit. S tváří, vaší osobností, zajímá je příběh. Z větší části. Vidím to na článcích, nejvíce vás zajímají příběhy ze života a cestování. Proto mě potěšilo, že vás několik sledovalo moje Instastories během Bulharska.

Je fajn pocit vidět, že vaše články někoho zajímají, přibývají vám čtenáři, někdo vám pochválí fotku. Nevýhodou oproti anonymním blogům je, že vás skutečně každý vidí. Tím spíš se na vás mohou sesypat hejty, což se stává hlavně u mladších blogerů kolem 13 let. Děti umějí být zlé. Ještě jsem se za ty 2 měsíce tady (jo, blog už „oslavil“ 2 měsíce 🎉) s žádným nepříjemným komentářem nesetkala, což mě moc těší. Ale pak je tu další věc, která se mi stala nedávno. Když se o vašem blogu dozví okolí – a to ve velkém. Najednou všichni znají váš blog.

Ale opravdu všichni. Počítala jsem s tím, že se to jednou stane. Ale tak nějak jsem doufala, že se o blogu ostatní dozví postupně. Místo toho se o jeho existenci během jednoho dne dozvědělo 90% lidí, kteří mě osobně znají. Je hezký pocit, když ten blog objeví někdo přímo před vámi, což se mi stalo před pár dny. Jenom se podívá a pochválí vám ho. Zjistila jsem, že tohle mi nevadí. Sice mě něco takového uvádí do rozpaků, ale je to milé.

Horší je, když zkrátka víte, že o tom blogu každý ví. Před vámi o něm ale vůbec nemluví. A pak o něm mluví někde za vašimi zády. A vy nevíte, co říká, protože jste moc daleko. Nebo ho někde rozesílá jako největší legraci. Občas teď přemýšlím, v kolika Facebookových skupinách můj blog lítá jako skvělý joke. Nemám ráda, když se lidé baví o mně i přesto, že jsem jen kousek od nich. To samé o mém blogu. Lehko pak nabudete pocitu, že vás pomlouvají. Proč by to jinak neřekli přímo vám? Ale nikomu křivdit nechci, jen nevím, co si z takových situací mám odnést.

zdroj: na obrázku

Tyhle momenty mě ubezpečily tím, že na veřejném blogování je skutečně nejhorší ten moment, kdy se o něm dozví většina vašeho okolí. Protože ne každý zareaguje zrovna tak, aby vám to bylo příjemné. A to to ani nemusí myslet zle. Díky tomu navíc pocítíte možná menší omezenost v psaní, protože vám občas problikne v hlavě, kdo všechno vám známý ten článek bude číst. Sama jsem na sebe byla zvědavá, jak se k tomuhle faktu postavím. Stát se to před lety na mých anonymních blozích, asi bych okamžitě skončila a blog smazala. To teď neudělám, protože mě blog baví a vím, že tu mám spoustu skvělých čtenářů.

Jsem ráda, že se jako introvert mám kde vypsat. Myslím si, že píšu lépe, než mluvím. Protože si k sobě cizí lidi příliš nepouštím. A pak si tu vše píšu na blog. Možná trochu ironie, ani já se v sobě někdy nevyznám. Chtěla jsem se tu jen podělit se zážitkem, který mě zrovna dvakrát nepotěšil. Ale co už, jednou to přijít muselo. Anonymně už blogovat nechci. Příště o Bulharsku. 💦

A co vy? Raději anonymní nebo veřejný blog?

45 x komentováno

  1. Mám veřejný blog, ale nejsem zatím připravená na to, aby ho každý znal…, ale jelikož už nestuduji, tak pomluvy nemám kde slyšet a asi bych je ani neřešila. Postupem času jsem se naučila, že lidi prostě všechno řeší a jsou nepřející. Navíc si myslím, že dost lidí blog odsuzuje a pořádně ani neví, co to je. Většina si představí nějaký trapný blog jako byly dříve, ale dneska už je to trochu jiná úroven blogování a myslím, že čtenáře baví mnohem víc než dřív:)

  2. Ja mám tiež verejný blog… a veru, vedeli o ňom dlho len tí najbližší priatelia, rodina v podstate ani teraz nie. Postupne sa však o ňom stále niekto dozvie, a tak si musím zvykať, i keď mi to nie je najpríjemnejšie. Práve včera sa mi stalo, že ten chlapec, o ktorom som písala v posledných článkoch, zistil, že mám blog a nezabudol mi oznámiť, že to všetko čítal! Skoro som sa prepadla pod zem! Bol asi tým posledným človekom, o ktorom som si myslela, že by sa dozvedel, že píšem. Neviem, či sa mám smiať alebo plakať. Hlavne sa snažím na to nemyslieť. 😀

  3. Já jsem měla jak anonymní tak veřejný blog. Teď jsem se opět vrátila k anonymnímu, protože mám zkušenosti z "dětství" (bylo mi 12, tak jsem dítě ještě byla:D), že se mi spolužáci vysmívali a tak.. A pro mě to nebylo nic příjemného, tak jsem ho smazala a teď na blog nepřidávám jméno, mé fotky atd.. Ale jednou bych chtěla mít veřejný blog, o kterém by kamarádi a blízcí věděli, nic by na něj neříkali a mě byly jejich názor víš kde 😀 Tak snad jednou…

  4. Ja som taká, že ak ja niekomu poviem že blogujem, je to fajn. Ale vždy keď mi niekto povie že našiel môj blog a čítal ho, vždy ma prepadne taká mini "panika" že preboha, ten čo si teraz o mne ten človek myslí 😀
    Ale našťastie, aj keby si myslel niečo zlé, ja to mám na háku. Blogovanie ma baví a predsa len mám viac ľudí okolo seba čo ma v tom podporia než naopak 🙂

    http://www.simonazacko.blogspot.com

  5. Podle mě záleží, o čem máš blog.
    Když tam píšeš i hodně osobní věci, tak to nepříjemný trochu bude.
    Pokud tvůj blog slouží jako druhej instagram, tak to bude víc v klidu.

    Příklad – Já. Jsem anonymní. A nevadí mi psát články o čemkoliv. O mých zkušenostech, o mých trapasech, nešťastných láskách.. Ale dovolila bych si to i kdyby o tom věděli všichni mí kamarádi? Všichni mí známí?.. Asi ne..

    Prolhaná Mrcha

  6. L.

    Já mám raději anonymní blog. Tento blog co mám tak o něm třeba ví přítel, ale byl na něm pouze jednou :D. Jako menší jsem třeba vůbec nechtěla, aby někdo věděl o mém blogu a našla jsem si internetové kamarádky, a jedna mi zůstala třeba do teď s kterou jsem se i viděla a už se kamarádíme myslím 7/8let :D. Ale chtěla jsem mít vždycky nějaké místo, kde prostě budu mít klid od lidí, které vídám a hlavně mi příjde, že můžu psát třeba volněji, než abych myslela na to, co si budou myslet druhý. Sice momentálně mi by to bylo i jedno kdyby o něm věděli, ale pořád mám spíš ten anonymní blog, fotku tam zatím nemám, ale třeba v budoucnu budu mít, protože jsem ukončila střední a myslím, že je to i lepší než kdyby na ten blog někdo přišel v tý době, protože mi by to bylo nepříjmené, ale kdyby chtěl někdo třeba instagram, tak nejsem proti :D.

  7. Já mám za sebou anonymní i veřejné blogy, takže znám plusy a mínusy obojího. Teď mám blog tak na půl veřejný, ještě zhruba před rokem jsem na blogu měla svojí fotku, ale pak mi ze dne na den na blog přišlo spoustu lidí z mého okolí a mě to maličko vyděsilo, svojí fotku jsem z blogu smazala a zatím ji tam nevrátila, necítím to tak, že bych ji tam měla mít.. Přesto není úplně nejtěžší na můj blog přijít a kdyby se mě na něj někdo zeptal, netajila bych to, stejně už o něm hodně lidí ví a já zjišťuju, že když mi ho někdo z okolí pochválí, že z toho mám vlastně velkou radost 🙂 Psaní jsem se omezovala ze začátku, když na to lidi přišli, teď je mi to už úplně jedno a píšu si o tom, o čem chci, hlavní je, že mě to baví ♥

    Another Dominika

  8. vždy bol môj blog verejný – každý jeden, ktorý som písala, aj keď priznávam, že tie prvé obsahovali 2-3 články a vzdala som to…
    popravde, ja osobne som mala veľké šťastie, nikdy som sa nestretla s extra negatívnymi anonymnými komentármi (len raz pri jednom článku). moje okolie ma podporovalo a dokonca ma čítali aj chlapci! rodičia vedeli, čo robím, kamarátky tiež a… a šlo to, rozrastalo sa to. ale človek musí vedieť, čo zdieľať. nie som nadpriemerne inteligentná ani na seba nejak nechcem poukazovať, len chcem povedať, že som vždy vedela, čo môžem a čo nemôžem prispieť. aké fotky nafotiť a čo zdieľať s okolím. to si musí každý nejak stanoviť, vedieť, kde sú jeho hranice a mať trochu odvahy nebáť sa ukázať sa svetu. ak človek vie, čo robím, nemá sa čoho báť! :).

    KEJMY ♥.

  9. Leni, moc pěkný článek! 🙂 Blog určitě veřejný! Jednoduché to vždycky není. Člověk musí každý den překonávat sám sebe a překračovat komfortní zóny, což jsou pro nás introverty opravdu zkoušky! Ale, posouváme se tím dál, učíme se, rosteme! Nemá smysl se zabývat tím, co si kdo myslí. Ono to stejně nevymyslíš, do hlavy nikomu nevidíš a trápila bys sama sebe. Jestli se Tvá tvorba někomu nelíbí? Nemusí ji číst, ať se věnuje svému umění. 🙂 Takže tvoř, měj z toho radost a užívej si to!

  10. Já jsem vždycky měla anonymní blogy, hlavně proto, že blog beru hlavně jako deníček a jsou věci, které lidi v mém okolí fakt vědět nepotřebujou :D. Ale teď už se té anonymity nedržím tolik jako předtím, občas mi sem tam něco proklouzne, takže by si to, kdyby někdo známý na můj blog narazil, asi mohli dít vědět. A navíc o mém blogu ví pár mých kamarádek, takže tak :).
    michelle-and-her-world.blogspot.com

  11. Moc pěkný článek 🙂 hezky jsi to popsala 🙂 Také jsem dlouho měla blog anonymní, pod přezdívkou i když na něj nepíšu moc osobní věci 🙂 Nedávno jsem to ale prozradila příteli a během jednoho dne se to také rozkřiklo a najednou o blogu všichni ví 😀 Milé komentáře čtenáři vždy potěší, s negativním přístupem jsem se ještě nesetkala 🙂 Ale i kdyby, tak hlavně, že nám blogování přináší radost 🙂

  12. Uvažuji, které z mých blogů byly anonymní. Myslím, že ten první takový ten dětský blog, tam jsem snad nedávala vůbec žádné fotky nic, ale nejsem si úplně jistá.
    Ale potom jsem anonymní blog měla a to, když jsem se potřebovala vypisovat ohledně mého vztahu. Tam jsem psala anonymně.
    A co se týká dalších blogů už předchozí anonymní nebyl a ani tento jsem neměla v plánu mít anonymní, baví mě psát hlavně o cestování a k tomu ty fotky patří. 🙂
    Jak píšeš, lidé si tě spojí s fotkou a pak ví, kdo píše a dle fotky si tě dokáží líp zapamatovat.
    A občas jsou lidé, kteří napíší nepříjemné komentáře, ale chce to nic si z toho nedělat, mě se to teda naštěstí taky nestalo, ale vím, že bych to nechala být.
    A co se týká tvého okolí, je to problém, že jakmile se to dozví jeden, jede to dál a i si to potom ti lidé rozesílají. Pokud ti k tomu nic neřeknou a baví se o něm někde za tvými zády, může ti to připadat, že tě pomlouvají, ale kdo ví, třeba ten blog nerozesílají proto, aby se ti posmívali, ale proto, že jim připadá zajímavý a pošlou ho jako zajímavost. 🙂
    O mém blogu moc lidí z mého okolí neví, za což jsem ráda, ale určitě bych kvůli tomu blog nerušila, hlavně když tě baví. 🙂
    A co se týká toho, když se o něm někdo dozví, tak zde hraje důležitou roli zaheslovaná rubrika, ze které jsem byla nadšená, že je tam ta možnost. 🙂

  13. Pěkný článek 🙂 mám to podobně, sice jsem na blogu měla své jméno, ale sám se o něm nikdo nedozvěděl až po tom, co jsem to řekla jedné kamarádce a pak už se to vezlo, ale naštěstí to všechny spíš uchvátilo, i když je pravda, že mě trochu uvádělo do rozpaků, když se přede mnou na ten blog koukali 🙂 ale zase je pravda, že nepíšu na blog moc osobní věci 🙂

  14. Vyhovuje mi anonymita psaní, takže jsem pro anonymní blog.
    Můj blog znala jen rodina, ale tím, že jsem loni téměř mlčela a neměla na blog čas ani náladu, přestali mi na stránku chodit a tajně doufám, že zapomněli i adresu. Každopádně se nezmińuji, že opět píšu tak nemají potřebu tam chodit. Doufám 🙂

  15. Mám sice veřejný blog, ale i tak mě vadí, když o něm ví někdo z blízkého okolí. Ne že bych se za něj styděl, ale nechci odpovídat na irelevantní otázky ohledně blogování, o čem přesně píši, proč bloguji a podobně. Od zkušenosti, kdy se náš učitel dozvěděl o jednom z mých minulých blogů, a který ho následně ukázal celé škole, si dávám pozor na to, komu dávám odkaz na můj blog.

    Na druhou stranu, když se o něm někdo přeci dozví a začne mít můj blog jako zdroj největších vtipů, připomenu si, že jen závidí a že mě stejně názory cizích lidí nezajímají. Jak by řekla má matka – cizí mě na chleba nedají! Kopu sám za sebe! A snažit se něco dělat je určitě lepší, než jen bezostyšně kritizovat.

    Můj současný blog je relativně nový, a tak o něm nikdo neví krom lidí ze skupin na Facebooku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *