Teď umřeš

Dneska na trochu netradiční téma, úzkostlivé myšlenky. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že si člověk úzkostlivost představuje jako běžný strach před písemkou či obyčejný stres. Je to ale mnohem horší. Do hlavy se vám vkrádají šílené katastrofické myšlenky a co hůř, doprovázejí je fyzické příznaky silně připomínající infarkt, dušení nebo nechutný pocit na zvracení, ale bez zvracení. K napsání tohoto článku mě inspiroval velmi hezký odkaz, který najdete na konci článku. 💭

zdroj: Anxiety Attacks
Nebudu tu popisovat svůj příběh, to bych si chtěla nechat do jiného článku, bude to totiž dost dlouhé. Příhod s „kamarádkou“ úzkostí mám bohužel mnoho. Mohu děkovat Bohu, že neznám slovo deprese a nikdy bych na sebe nesáhla. Představa depresí a úzkostí dohromady, velký obdiv všem, kteří zvládají oboje dvoje. Protože taková obyčejná úzkost, která přeroste do panického záchvatu, dokáže člověku pěkně znepříjemnit život. Co je vlastně úzkost? Strach? Nervozita? Tím ale trpí někdy přece každý!
To ano, úzkostlivý člověk také zná ty běžné strachy a úzkosti. Stav, který pomine poté, co odejde to, čeho se bojíte. U mě je to třeba fobie ze hmyzu. Ale teď k těm skutečně nepříjemným úzkostem. Všimla jsem si, že se dnes čím dál více dostávají do povědomí pojmy jako agorafobie, panická porucha, sociální fobie, generalizovaná úzkostná porucha. Nejspíš je to uspěchanou dobou, přehnaným stresem, kdo ví, proč je toho čím dál více. Trpí jimi nejčastěji ženy, dívky. Ale ani mužům se nevyhýbá.

Máte strach ze všeho. Jedete autobusem, děsí vás ten pocit být v prostoru, odkud většinou nemůžete odejít. Uzavřené prostory, otevřené prostory. Obojí je strašné, protože co kdybyste tam někde omdleli a nikdo vám nepomohl? A nebo naopak by vás každý viděl, jak tam ležíte na zemi, tzn. znemožníte se před tolika lidmi. Velké skupiny lidí. Smějí se. Co když se mi smějí? Vypadám hrozně. Měla bych něco říct. A v ten moment to začne. Motá se mi hlava, hučí mi v uších. Nemůžu dýchat. Srdce mi buší jako by mělo prasknout a svět přede mnou se mlží a vzdaluje. Co když se tu přede všemi pozvracím? Nemůžu zvracet, znamenalo by to, že jsem nemocná. A nemoc znamená smrt. Umřu.

Možná se to zdá šílené, ale takto člověku při záchvatu úzkosti létají myšlenky hlavou. Rychle. Nezastavitelně. Akce střídá reakci. Ten stav je tak hnusný, jste opravdu přesvědčeni, že umřete. Není výjimkou, že jedete na pohotovost a odtud odcházíte jako reklama na zdraví. Nechápete. Jak můžete být zdraví, když je vám tak zle? Většinou trvá, než člověk zjistí, že ty stavy nejsou organické příčiny, bohužel. A v ten moment se cítíte opravdu bezmocní. Nemáte zlomenou nohu, jste přece zdraví. Takže vám většinou nikdo nevěří a nechápe vás. Simulujete, vymýšlíte si, chcete být zajímaví. I mí nejbližší mé bolesti na hrudi přikládali tomu, že „furt sedím zkroucená u počítače“ a kdybych to nedělala, tak mě nic netrápí. Nebo výčitky, zda mě baví je svými náladami a stavy pořád trápit.

Proč s tím prostě nepřestaneš? Tak na to nemysli ne? Bravo, úzkost zmizí! Tohle si myslí snad každý. Neovlivníte to. Není to běžný strach, je vlezlý. Leze vám do hlavy, aniž byste to chtěli. Přesvědčuje vás o tom, že se nemůžete jít vysprchovat, protože byste tam omdleli. Nemůžete jít spát, protože umřete ve spánku. Nemůžete jíst, protože vám zaručeně bude špatně. Nemůžete nikam jít, protože se vám tam něco stane. Nemůžete jít na hromadnou akci, protože vás všichni ty lidé budou nenávidět! Jste v zajetí strachu. Iracionálního strachu. Někdy třeba jen sedíte a pokojně koukáte na film, najednou vás polije horko, je vám zle, cítíte strašný strach. Nevíte proč. Panická ataka. Proč? Jen tak? Jo, jen tak. Asi vás trollí, nebo tak něco. A to je to nejhorší. Cítíte silný pocit ohrožení, ale nemáte k němu důvod, to vás vystraší ještě víc.

zdroj: Study Stress And Anxiety
Víte, já osobně neznám nikoho, kdo by tím trpěl, kdo by mi porozuměl. A nebo si to možná jen myslím. Nesčetněkrát jsem o sobě slyšela, jak jsem obdivuhodně vyrovnaný a klidný člověk. Psychicky silný. Myslím, že kdyby mě viděli v záchvatu hrůzy, kdy se mi třesou i oční víčka a brečím, tak by mluvili jinak. Možná tím trpí spousta lidí. Jen o tom nemluví, nedávají to najevo, jako já. Mám skvělou rodinu, přítele, kamarády. Odmaturovala jsem s vyznamenáním, jdu na vysokou. Cestuji, byla jsem ve spoustu zemích Evropy. Přece se nezavřu doma! Se svými strachy bojuji. Neexistuje pro mě dát si někde jen tak jídlo ze stánku, někam jet ze dne na den. Potřebuji mít vše naplánované a jíst jen to, po čem mi nebude zle. Nevím jaké je bezstarostné žití. Jsem pořád nervózní pokud o něco jde. A občas dostanu pořádnou duševní facku.

Někdy selžu a nezvládnu zcela běžnou situaci. Mám jít mezi lidi, zpanikařím a nejdu nikam, nebo odtamtud odejdu a pak se za to nenávidím. Občas mě ta moje hlava pořádně vypeče. Umím s úzkostí zacházet. Za ty roky už ano. Ale někdy přijde v tak hnusné podobě, že se tomu opět poddám a jsem smířená, že umírám. Můžete se dostat do stavu, kdy jen přežíváte. Sníte co musíte, naspíte co musíte. Jinak téměř nic neděláte. Koukáte do zdi a třesete se, nežijete. Ostatní o vás mají strach. Cpou do vás antidepresiva, prášky proti úzkosti. A vy nic. Dvakrát během sedmi let jsem se dostala do tohoto „mrtvého bodu“. Ale vždy jsem se zvedla. Protože nechci jíst prášky, po kterých neudržím propisku v ruce. Po kterých spím a nevnímám. Které mě mění. Nemám deprese, miluji svůj život.

A proto úzkostem dám vždy a všude na prdel. Občas selžu, zlobím se na sebe. Říkám si, proč zrovna já. Ano, mám k tomu bohužel predispozice a v té pubertě se k tomu přidal dost jasný spouštěč. Momentálně jsem šťastná. Úzkosti mě trápí minimálně. Ale jsou to mrchy. Mohou přijít jen tak, bez důvodu. Nedám se.

A teď k tomu úžasnému článku, který je maximálně pravdivý. Určitě stojí za to si ho přečíst. 😊

Jsem silná. Svádím neúnavné boje s vlastními myšlenkami. Občas padnu na zadek, ale vždy se zvednu a stejnou silou jim to vrátím. Ráda se směji a užívám života. A tady sbírám své sebevědomí. Když si uvědomím, z jakých stavů jsem se kolikrát musela vyhrabat a vypadalo to beznadějně. A žiji normálně! Nejsem blázen. Dokonce působím jako psychicky vyrovnaný člověk. To je v mém případě opravdu úspěch. Časem bych tu chtěla sepsat svůj příběh a své celkové pocity, tak třeba to někomu pomůže a pozná se v tom. ♡

Říkají vám něco tito strašáci?

6 x komentováno “Teď umřeš

  1. Hezký článek. 🙂 Je super, že se snažíš lidem přiblížit, jak člověk trpící úzkostí vnímá svět. Většina lidí úzkostné poruchy bohužel ani nepovažuje za problém, nebo si myslí, přesně jak jsi napsala, že se dají jednoduše překonat.
    Taky vím, co je to úzkost, i když v trochu jiné podobě, něž v jaké ji prožíváš ty. Mám OCD (obscedantně kompulsivní poruchu). Čistě panický záchvat jsem zažila dvakrát v životě během pobytu ve tmě a je to opravdu něco hrozného. Neměla jsem pocit, že zemřu, ale že zešílím. K tomu jsem samozřejmě měla všamožné myšlenky a tělesné příznaky. Neumím si představit, že bych něco tkaového zažívala častěji.
    Přeju hodně štěstí ve zvládání úzkosti. 🙂

  2. Ahoj,tak se hlásím jako další z mnoha stovek lidí,kteří trpí panickou poruchou.Já jsem předpoklady k této nemoci zdědila po mámě a spouštěčem se stala tvrdá šikana na základní škole.
    Teď už jsem ale mnohem vyrovnanější.Vím totiž,že mě tyto stavy nějak fyzicky neublíží a naučila jsem se je dokonce vytlačit z hlavy.Vždy když cítím nástup,snažím se co nejméně a soustředěně dýchat.Někdy se dokonce doporučuje přidušení,protože mozek je ve chvíli nástupu ataky překysličený.
    A taky jsem se díky psychologovi zvládla s minulostí vyrovnat a dát přednost přítomnosti.
    Bývala jsem hodně nejistá,nevyrovnaná,náladová a měla sklony k depresím.Teď je to naopak.
    Článek,na který odkazuješ,je tak úžasný a pravdivý!Musím tleskat autorovi,jak nás krásně vystihnul!
    Přeji Ti hodně síly a krásných dnů 🙂

    1. Moc děkuji 🙂 koukám, že jsi měla minulost hodně podobnou. Taky už jsem se ty stavy naučila celkem zvládat, poslední měsíce jich je skutečně minimum, ale pokud třeba s autobusem uvíznu v koloně, tak trpím. Nemám ráda místa, odkud nemůžu odejít, ale bojuji. Článek je super, celkově jsou na té stránce samé výstižné články 🙂 jinak mě mrzí, že sis článek musela přečíst bez odstavců ještě než jsem stihla opravit formátování, za to se omlouvám, takhle to vypadá hrozně 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *