Pokoření stezky

V sobotu jsem pokořila nově otevřenou stezku u nás ve vesnici. Jo, jela jsem na kole 13 kilometrů, kde je ten úspěch? No, řekněme, že jsem na kole tři roky neseděla a loni jela jednou a to jen 7 kilometrů. Takže ano, pro mě je to úspěch, dojela jsem zničená, ale na sebe pyšná. Dává mi to motivaci ke sportování, chci něco dělat. 👍 Takže pokud vás zajímá, jak absolutně netrénovaný člověk válčí na kole, určitě čtěte dál.

Na akci jsem přišla po pravdě náhodou. Moc nesleduji obecní události, protože se tu dříve kromě vánočních trhů a podzimních festivalů moc akcí nekonalo. Cestou z Prahy jsem ale viděla vyvěšený plakát, který zval v sobotu na pokoření stezky. Pěšky, či na kole. Získání všech razítek znamenalo odměnu a jelikož jsem celkem soutěživý typ, ukecala jsem přítele, abychom na stezku šli. Teda jeli. Pěšky by to bylo na dlouho. Znamenalo to pro mě znovu oprášit své staré kolo a překonat svůj sedmikilometrový „rekord“.

V sobotu ráno jsme po registraci dostali mapky, kartičky na razítka a chystali se vyjet. Optimisticky jsem nazula Conversky a sportovní oblečení. Svítilo slunce, venku krásné teplo. Takže pití s sebou, kapesníky, propisky a mobil. Nevěděla jsem, jaké odměny dostaneme, ale těšila jsem se, že to půjde jako po másle. Přeci jen objet tři části naší vesnice nebude tak těžké ne? Omyl. Dojet k prvním bodům nebylo tak těžké, protože se nacházely jen pár metrů od domova. Spočítali jsme oříšky na tabuli a orazítkovali kartičky. A hurá ke hřbitovu! Tam na nás čekal třetí bod. A tady to začalo. Zhruba kilometrová cesta do mírného kopce mi dala zabrat.

V půlce cesty cítím divné pálení v puse a vzadu na hlavě, jsem zadýchaná a bolí mě nohy. Slezu z kola s tím, že zbytek dojdu, naštěstí už chyběl jen kousek. Dojdu k naučné tabuli, hučí mi v uších, chce se mi zvracet a všechno se se mnou točí. Tak si, ani nevím jak, sednu do suché trávy a snažím se to rozdýchat. Je mi zle. Ještě taková perlička, přítel jezdí na kole často a také závodí. Celkem viditelný kontrast mezi námi, přímo komický. Jsem šťastná, že ho mám, seděl se mnou na lavičce, než se mi udělalo lépe.

Nevím, co se vlastně stalo, téměř jsem odpadla a tentokrát jsem měla k mdlobám snad nejblíže ve svém životě. Asi jsem přecenila své schopnosti a v tom horku jsem to společně s nevytrénovaností nezvládla. Jeli jsme dál, tentokrát k lesu. Naštěstí pro mě, tudy vedla cesta lesem a hlavně z kopce. Menší horko a žádná námaha, tak jsem si mohla odpočinout a vydýchat se. Později jsem dokonce vyjela i prudší kopce už bez následků. Po tom incidentu u hřbitova jsem to chtěla zabalit. Nevěřila jsem, že objedeme všechny body aniž bych se někde skácela.

Ale ono to přešlo. Nevím jak, ale stezku jsem zvládla celou. Přiznám se, několikrát jsem z kola sesedla, kecla si na asfalt a odpočívala. Pokaždé se slovy, že už nemůžu a dál nejedu. Rozhodně to nebylo jednou, ale nevzdala jsem to, protože už jsem věděla, že za všech deset razítek dostaneme tričko. A já ho chtěla. 😅 Pro tričko jsem se dopotácela pěšky ještě s helmou na hlavě. Tričko bylo zelené s mapou stezky. Na spaní dobré. A pivo na osvěžení! Nebylo lepšího pocitu než dojít domů, dát si vlažnou sprchu a jen odpočívat.

Tolik k jednomu z mých mnoha deníkových článků. Věřím, že pro zkušené cyklisty bude mé utrpení na 13 kilometrech úsměvné, ale pokud člověk opravdu na kole nejezdí a má chabé svaly, je to námaha. A to je pro mě znamení. Znamení začít sportovat a získat nějakou fyzičku. Protože ten pocit zvládnutí stezky byl skvělý!

A co vy a cyklistika nebo sport všeobecně? Je vám známé toto válčení?

2 x komentováno “Pokoření stezky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *