Jezdit po Praze? Už?

Už je tomu více jak měsíc, kdy jsem napsala svůj první článek o autoškole. Tehdy jsem za sebou měla první jízdu, dvě hodiny teorie a zdravotnickou přípravu. Dnes jsem přesně v polovině kurzu (dá – li se tomu tak říkat) a po nečekané jízdě v centru Prahy vzpomínám na první jízdu s úsměvem.  A to mě jich čeká ještě sedm! 😨

Od první jízdy jsem věděla, že pro mě autoškola nebude procházka růžovou zahradou. Nemám špatného instruktora, nejezdím špatně, ale… jsem hrozný stresař! Možná je to typické ženské, od kamarádek jsem slyšela podobné pocity. Od druhé jízdy jsem už musela sama řadit. Nenapočítala bych, kolikrát jsem zařadila trojku místo jedničky a opačně. Druhá, třetí jízda… samozřejmě mi to párkrát „chcíplo“ na křižovatce a instruktor se netvářil nadšeně.

Jako výhodu vnímám, že od třetí jízdy pro mě začal instruktor jezdit domů, tudíž odjedu přímo odsud a přivezu se zase až k vratům naší zahrady. Ale to je možná tak jediná výhoda. Zvyšující se počet vyplněných okének jízd v kartičce znamená větší náročnost v provozu, moje ježdění se přesunulo do většího města, kam bylo potřeba se dopravit. Po dálnici! První šok. To jako pojedu tou stovkou a budu muset najíždět na dálnici, kde to do mě někdo napálí, protože nic neumím?

toy-car-39185-40088-hd-wallpapers-1024x640.jpg

První jízdu po dálnici jsem zvládla dobře, i když jsem téměř zapomněla dýchat. Řazení na čtyřku, na pětku. Celou cestu jsem přemýšlela o tom, co by se stalo, kdybych v panice strhla volant. Jak by to instruktor na dálnici ubrzdil? V takové rychlosti? Naštěstí mě tyhle myšlenky brzy opustily a já už jezdila ve větším městě, kde byla bohužel křižovatka se semafory. Tam mi to samozřejmě opět chcíplo a instruktor nahodil vyčítavý tón. Nemám to ráda. Samozřejmě vím, že to myslí dobře a jemu ovládání auta přijde úplně primitivní, ale já se přeci jen pořád učím!

Už docela uvolněná jsem se těšila na zpáteční cestu po dálnici, potřebovala jsem odpočinek. Najednou ale instruktor zahlásil: „Pojedeme tady na parkoviště a zaparkujeme vedle toho hráškově zeleného auta.“ Než jsem stihla zezelenat hrůzou, tak mě pobavilo jeho detailní popisování barev. S parkováním mi samozřejmě pomáhal, ale přišlo mi to hrozně složité. Navíc vedle normálních aut! Bála jsem se, že je nabourám. Sotva jsem se vzpamatovala z první „parkovací“ jízdy, druhý den mě čekala celkově již pátá.

toy-car-wallpapers-39195-40098-hd-wallpapers-1024x640.jpg

Autem s instruktorem přijel nějaký nejistý mladík. Zřejmě se za volantem cítil stejně suprově jako já. Prý ať si sednu dozadu. Tak jsem myslela, že mě odveze do toho většího města, vystoupí a budu řídit já. Omyl! Po chvilce jízdy instruktor prohlásil: „Lenko, dneska pojedeme do Prahy.“ Chvíli jsem koukala jako blázen, do Prahy? Vždyť nejsem ještě ani v polovině kurzu a neprojela jsem se ještě ani po menší Příbrami! Ten mladík jezdil po Praze zhruba hodinu, tak jsem si na moment naivně myslela, že mi snad chtějí jen ukázat pražský provoz.

Haha! Samozřejmě jsme se po hodině museli na Smíchově vyměnit. Já a jezdit po centru Prahy, když mi dělá problém jedna světelná křižovatka na Dobříši. Tak to bude masakr. S klukem se instruktor moc nepáral a po jednom chcípnutí auta ho počastoval jedním hezkým „ty vole“. V tu chvíli jsem byla vystresovaná ještě víc a auto mi po rozjezdu na vytížené pražské komunikaci chcíplo hned třikrát po sobě. „Proč děláte něco, co jsem vám neřekl? Mluvím snad turecky?“ káral instruktor znovu vyčítavě.

toy-car-wallpaper-39199-40102-hd-wallpapers-1024x640.jpg

Chtělo se mi brečet, né že ne. Připadala jsem si hrozně bezmocná, pochopitelně budu trochu mimo z toho, že mám najednou jezdit po Praze, aniž bych o tom dopředu věděla. Po chvíli jsem se ale rozjezdila a jelo se mi celkem dobře. To jsem se i těšila na klidnou cestu po dálnici. Ke konci mě instruktor už jen chválil, rozklepaná jsem byla ale ještě hodinu po jízdách.

No a teď mám za sebou přesně 7 jízd – polovinu. Naposledy jsem jezdila hodně přes železniční přejezdy a vezla nás na benzínku natankovat benzín. Příště mě asi čeká ta Příbram, pokud nebude opět neplánovaný „výlet“ do Prahy, ale teď má instruktor dovolenou, tak mám chvíli klidu. Na řazení si už celkem věřím, ale ty rozjezdy. Pro mě je autoškola skutečně větší stres než maturita a těším se, až budu moci jezdit sama a s řidičákem. Ale bůhví kdy to bude s mými nervy. Představím si komisaře v autě a budu sekat jednu chybu za druhou.

toy-car-39191-40094-hd-wallpapers-1024x640.jpg

Celkem závidím lidem, kteří s autoškolou v Praze rovnou začínají, není to pro ně takový šok, když mají najednou přijet do velkého města se složitými křižovatkami a hustým provozem. Ráda bych vám sem dala nějaké své fotky, ale bohužel nebo naštěstí žádnou fotku s mým hrůzou zesinalým obličejem nemám. Tak jsem našla aspoň taková pěkná retro auta. Určitě působí více uklidňujícím dojmem, než moje rozdováděná psychika v autě.

Ale vážně, to jsem opravdu takový nervák? Vypadá to tak. 🤦‍♀️

A co vy a autoškola? Jste nerváci nebo vás nic takového nerozhodí?

zdroj obrázků: hdwallsource.com

16 x komentováno “Jezdit po Praze? Už?

  1. Pěkný článek! Ničeho se ale neboj! Taky jsem byla vystreslá, ale jenom z pana instruktora, protože ve skutečnosti jsem byla vždycky dobrá v řízení motorek a auta jsem se nikdy nebála. Instruktoři dokážou člověka znejistit. 😀 BEAUTYPUSINKA

  2. Pamatuji si, že jsem také byla celkem nervák, ale po pár jízdách už jsem byka vpoho, měla jsem skvělého instruktora, který mě fakt naučil 🙂 V Praze jsem začínala a také tu jezdím do teď, takže bez problémů 🙂 U rozjezdů na začátku bylo důležité mít správné boty 🙂

    thewaybya.blogspot.cz

  3. Já si řidičák budu dělat za rok a upřímně, ta představa mě docela děsí. Já! A za volantem! Opravdovýho auta! 😀
    Rodiče mi vyprávěli vtipné historky z dob, když se oni učili řídit, ale čím je autoškola blíž, tím mě spíš víc děsí 😀

    majahampeisova.blogspot.cz

  4. Mňa to čaká o rok, možno až o dva, každopádne sa to blíži. Zatiaľ v strese nie som, ale určite to príde, pretože ja a stres – nerozlučná dvojica. 🙂 Bojím sa ale skúšok, môj kamarát ich musel opakovať len preto, že nedal prednosť na prechode pre chodcov.

  5. Páni, já tě obdivuju. Při čtení článku jsem skoro zapomněla dýchat já. Celá autoškola pro mě byl neskutečný stres, nikdy jsem si řízení nijak extra nezamilovala a teď se pro dobro všech řízení víc jak tři roky vyhýbám. Vím, že když se nebudu pokoušet řídit, tak se řídit nikdy nenaučím, ale jenom z té představy, že bych za volant měla sednout, jsem tak rozklepaná, že to teď nedám. V Praze řídit musí být neskutečný masakr, já bych na tvém místě z auta asi radši utekla 😀

  6. Lenko, po Praze nerada jezdím dodnes. Mám averzi ke kolonám, neustále se měnícím pruhům. Naopak v menších městech si pak užívám. 🙂 Bude to super, uvidíte 🙂 Krásný den, Iva

  7. Já jsem velkej nervák a i když už mám řidičák, ježdění mi pořád moc nejde. Instruktor byl děsnej a skoro nic nás nenaučil. Z představa, že bych měla někde zaparkovat panikařím. Taky jsem se kvůli instruktorovi těšila, až budu jezdit sama, protože jsem nesnášela ty jeho přiblblý komentáře, nemluvě o tom, že mě seřval proč brzdím tak prudce, když on byl ten kdo šlapal na brzdu. Děs. Jenom doufám, že časem až se vyjezdím se přestanu tolik stresovat a bude to lepší 🙂

    1. To ti závidím, že ten řidičák už máš 😀 já teď jdu dělat zkoušky v pondělí na druhý pokus a bojím se, že to zase nezvládnu 🙁 už to chci mít za sebou a rozjíždět se pomalu sama. Koukám, že se mi tu nezobrazují ty obrázky, budu to muset opravit, až bude čas 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *