Ještě jsem nikoho nepřejela

Před časem jsem tu zmiňovala, že se chystám začít s autoškolou. A tak jsem začala. Původní plán byl začít už v červnu, ale to bych nesměla být bábovka s obavami, že natrefím na nerudného instruktora. Nebála jsem se sednout za volant, bála jsem se, že na mě bude někdo křičet. Nesnáším, když na mě někdo zvyšuje hlas, jsem docela citlivá. Ale nakonec jsem se vyhecovala k přihlášce, protože jsem se zamyslela, kdy si ten řidičák tedy udělám. Během vysoké, až se budu muset naučit zpracovávat tolik nových informací? Kdy budu bojovat, abych zvládla vysokoškolskou matiku? Blbost. Musím si ho udělat teď, dokud je čas. A tak jsem si došla k doktorce, podala přihlášku a posudek a mohlo se začít.

zdroj: brnoexpatcentre.eu

Většina známých kolem mě si řidičák udělala už úderem osmnáctin, ale my se doma domluvili, že to necháme až po maturitě, bude více času a budu mít po složení zkoušek čím jezdit. Na první hodinu teorie jsem byla zvědavá, ale zároveň jsem měla obavy, jaký bude ten instruktor. Když jsem se poprvé přiřítila na teorii, v učebně seděli asi tři kluci a instruktor tak kolem 70 let. Výhoda první hodiny spočívala v tom, že mě ještě nikdo z ničeho nezkoušel, protože jsem nic nemohla umět. Tak jsem jen poslouchala a hodinu a půl vstřebávala nové informace o zákonu 361. Instruktor vyprávěl vtipné historky z jízd a většinu času se smál, obavy mě opustily.

Domů jsem šla pyšně s novými učebnicemi, kde bylo i výukové CD, testové otázky, těšila jsem se, jak se budu učit. No, co vám budu povídat. Samozřejmě jsem se učila tak dvakrát, ale testové otázky na internetu projíždím často a zlepšuji se. ,,Jste tu poprvé, na jízdy se domluvíme až další týden.“ to mě trochu uklidnilo. Protože odsedět si teorii je jedna věc, ale řídit auto v případě manuální nešikovnosti je věc druhá. Teorie měla být opět další čtvrtek. 7:13 – úterý, přijde mi SMS. Rozespalá ze zprávy zjišťuji, že je odpoledne v autoškole zdravotní příprava. No, moc radost jsem neměla, protože jsem se těšila, že si udělám volný den.

Nechtělo se mi tam, hned mě zahltily představy o tom, jak budu muset přede všemi předvádět resuscitaci na tom gumovém panákovi. Jako tomu bylo v osmé třídě a všichni mí milí a vůbec nedebilní spolužáci se mi celou dobu pochechtávali. Naštěstí tady zdravovědu vyprávěla taková milá babička. Úplně mi připomínala babičku z Babičky od Němcové, skutečně. Všechno nám odvyprávěla a předvedla sama, žádné ztrapňování se nekonalo, za to jsem byla moc vděčná. Zase chápu, že je někdy potřeba, aby si to člověk vyzkoušel. Ale fakt nemám ráda, když musím před ostatními něco předvádět, zas tak zdravé sebevědomí bohužel ještě nemám.

zdroj: beachautobrokers.com
Proběhla ještě jedna teorie, kde už jsem uměla základy a cítila se pyšná, jak mi to jde. No a tohle pondělí mě čekaly první jízdy. Od ostatních jsem slýchala něco o trenažerech, ale moje autoškola ho nemá. Tak jsem se uklidňovala, že o nic nejde, budu jezdit na cvičišti, nikoho nemůžu svým umem ohrozit. Chyba lávky. Jízdy byly od 11 a já byla vzhůru už v 6, normálně jsem byla nervózní jako před maturitou. Nebylo mi dobře od žaludku a měla jsem pocit, že nebudu umět ani nastartovat a toho instruktora akorát naštvu. Přijela jsem na místo, kde mi na odlehlé silnici instruktor vysvětloval, co se jak ovládá.

A pak jsem se měla rozjet. Normálně v provozu. Dobře, v tom městečku je malý provoz, později budu muset jet i do Prahy, ale hned na první jízdu jsem z toho byla celkem špatná, protože jsem samozřejmě neuměla nic. Věděla jsem, kde je spojka, brzda a plyn. A tím mé vědění o autech končilo. Ale většinu času mě instruktor chválil. Nekřičel na mě, ale chvílemi se mi chtělo brečet. Neustále mi opakoval, že musím vše s citem a že moc otáčím volantem. A já se celou dobu snažila co nejjemněji to šlo a pořád to bylo špatně. Cítila jsem se hrozně bezmocná, když pak pronášel věty typu, že si nedám říct a ptal se mě, proč to dělám. Nikdy jsem neřídila, nevěděla jsem, jak to mám dělat.

Naštěstí tohle podrýpávání netrvalo moc dlouho, ono pro ty instruktory je řízení lehké, sami to ovládají skvěle a naučili to už několik desítek lidí. Ale co člověk, který sotva zjistil, jak se auto vlastně ovládá. Ke konci jízdy už mi to ale prý šlo, párkrát jsem sice nesmyslně dupla na brzdu, že jsme málem vyletěli ze sedaček, ale co už. Měla jsem z jízd relativně dobrý dojem, ale po skončení jsem vystoupila celá zpocená a z toho křečovitého držení těla mě hrozně bolelo a pálilo za krkem. Další jízdy mám opět v pondělí, snad budu už méně nervózní.

Ve čtvrtek jsme na teorii měli probírat značky, tak jsem se těšila. Jenže omyl. Přišly tam dvě nové ženy a tím pádem jim instruktor vyprávěl celou látku, kterou už jsem znala, odznova. Tak jsem se dvě hodiny nudila a celý zápisník si vyplnila různými malůvkami. Opakování je matka moudrosti, ale tyhle základy už ovládám velmi dobře, takže mi ta hodina nic nového nedala. Impuls pro mě – více se věnovat samostudiu. Ale když si vzpomenu na jízdy, občas si i říkám:,,Zlatá maturita.“ Jsem zvědavá, jak mi to půjde dál a na kolik pokusů budu dělat závěrečky. Při mé šikovnosti. 😅

 

14 x komentováno

  1. Tak to je super, že z první jízdy nemáš zas až tak špatný pocit a že tě to úplně neodradilo 🙂 Držím palce, aby to tak i zůstalo 🙂 Já jsem autoškolu dělala hnedka v osmnácti a bylo to pro mě jedno z nejhorších období, s instruktorem jsem si vůbec nesedla a tím pádem jsem si celou autoškolu protrpěla, řízení mi vůbec nešlo a zkoušku z jízdy jsem udělala až na čtvrtej pokus 🙂 Akorát jsem z toho všeho byl opravdu tak vystresovaná, že jsem si k řízení ještě cestu nenašla 🙂

    Another Dominika

  2. ja som sa dostala k vodičáku až teraz po výške 😀 teda po jej prvom stupni a tiež to bolo také, že som sa pýtala samej seba dokedy ešte mienim čakať, po maturite som sa na to necítila a keď dokončím Mgr. nabehnem do práce a zas nebude na to čas, takto po Bc. som už ako-tak zmierená s tým, že vodičák si spraviť musím a chcem tým pádom sa na tie jazdy aj tak nejak psychicky pripravujem, zatiaľ sme mali len teóriu, ale inštruktor vyzeral byť ako veľký pohoďák 🙂

  3. tiez som mala co sa tyka autoskoly uplne rovnake myslienkove pochody. ze sa bojim, aby na mna instruktor nekrical a ze radsej si spravim vodicak predtym, ako pojdem na vysoku skolu, lebo popri nej by som to asi dost tazko stihala.
    ja som sa dychaniu z ust do ust gumovemu panakovi nevyhla, ale prilis to nehrotili, takze som to tak jemne odflakla a mohla ist domov 😀 akurat som si akosi zabudla vyzdvihnut ten certifikat, takze ak ho za tie styri roky este neskartovali, stale je v mojej byvalej autoskole 😀
    tak na prvej jazde som sa hned na zaciatku rozplakala, uplne som nevedela, co robit, bolo to dost zle 😀 ale tak potom aspon instruktor hned vedel, ze som dost citliva a urcite na mna nemoze kricat, lebo by som okamzite zacala plakat, co uprostred jazdy nie je zrovna idealne. prva jazda bola dost katastrofalna u mna, do normalnej premavky som vtedy ani nesla, ale postupom casu to uz bolo lepsie. instruktor ma dost chvalil a ani neviem, ci to bolo naozaj alebo mi iba chcel zdvihnut sebavedomie alebo co. ale teda prilis sa mu to nedarilo 😀
    tak ti teda drzim palce, nech autoskolu dokopes do zdarneho konca 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *