Celej můj víkend plave na vodě…

Vrátila jsem se z vody! Kupodivu celá. Na vodě jsem byla podruhé a opět jsem rozlámaná a spálená, ale stálo to za to. Občas šlo o celkem komické zážitky, ale vždy na vodu ráda vzpomínám. Vodu jsem sjížděla s přítelem, jeho rodinou a známými. Vyfotila jsem i pár fotek, protože ten klid a krása přírody na nás dýchaly všude kolem nás.

Na vodu jsem tedy jela už loni, ale letos šlo o kratší dobu. Jeli jsme od neděle do pondělí. Naše cesta do kempu Viking trvala zhruba 2 hodiny a poté následovala ještě půlhodinová cesta autobusem do Vyššího Brodu, kde započala naše cesta. Vybírali jsme si lodě, pádla a vesty. Ačkoliv jsem celkem drobná a hlavně hubená, tak jsem měla trochu problém dostat se do velikosti S/M, ale povedlo se. Do bandasky jsem si hodila svůj baťůžek z Itálie, ručníky a pití. Tuším, že jsme měli loď pálavu. Tady vlastně začalo moje vnitřní dobrodružství, jsem hrozný stresař a když jsem zjistila, že musím sjíždět hned ten první jez, zachvátila mě panika.

Loni jsem ten první nesjížděla, protože jsem jela úplně poprvé a tak jsem letos nabyla dojmu, že když mě ho nenechali sjet, tak bude extrémně těžký. No, nebyl, ale dolů jsem přijela úplně rozklepaná a od pasu dolů zlitá vodou. Byla zima, takže mít mokré kraťasy a být pocákaná ledovou vodou bylo vážně super. Plus k tomu, že jsem hodně zimomřivá. Soulodění. Jedna věc, kterou jsem fakt neměla ráda. Líbilo se mi jet, pádlovat a užívat si ten klid a ticho přírody. Ale při soulodění jsme zůstali třeba v 5 lodích vedle sebe zaháčkovaní a téměř jsme se nehnuli z místa. A hlavně, přece osobní prostor… 😄


Tak jsme se zastavili až u další restaurace se skluzavkou. No, děs. Na jídlo jsme čekali tuším 2 hodiny a to není hyperbola. Dala jsem si smažák, protože česká jídla povětšinou moc nemusím a hlavně jsem trochu cimprlich na jídla a nedám si nic, co by mi mohlo způsobit nevolnosti. Smažák je taková jistota, je všude víceméně stejný. Asi jsem hrozný introuš, ale fakt, že na vodě jsou všichni kámoši mě přiváděl k šílenství. Ráda se seznamuji, i chodím na velké akce, ale to proto, že o to sama stojím. Když si užívám plavbu a kochám se přírodou a kolem mě projedou opilí vodáci s pupkem a začnou na mě pořvávat vodácké
AHOOOJ, tak jsem akorát pak podrážděná, zkrátka je mi to nepříjemné.

Další věc. Vážky. Mám fobii ze hmyzu a když se přiblížila vážka, málem jsem skočila do vody při představě, že si na mě sedne. Vím, neublížila by mi. Ale vadí mi ty hmyzí nožičky a hmyz celkově. Trochu se oteplilo, tak jsem mohla sundat mikinu a přišly další jezy. Ty už jsem sjížděla v pohodě jako loni. Jinak jsem seděla vepředu, kdybych kormidlovala vzadu, nevím, jak by ty jezy dopadly. Po cestě jsme míjeli restauraci, kde jsme se loňský rok stavovali na oběd. Z toho jsem byla trochu zklamaná, protože tam mi chutnalo.


Hlavně když jsme zrovna s přítelem jeli na úsecích, kde nikdo za námi ani před námi nejel, bylo to super. To ticho, klid a hlavně pohoda. Ani nevím, kolik jezů jsme za neděli sjeli, ale tuším, že čtyři. Skončili jsme v našem kempu, kde jsme postavili
stany. Což bylo také vtipné, protože napoprvé jsme ho postavili úplně křivě. U večeře se to hemžilo opět samými španělskými ptáčky, klobásami, tak to jistily hranolky. Zase. Svíčkovou třeba normálně jím, i ty ptáčky. Ale při cestování se těch těžších jídlech zkrátka bojím a při představě, že mi bude někde zle mě jímá hrůza.

Spalo se celkem dobře, i když jsem na sobě měla navlečené všechno možné abych nezmrzla. Dvoje ponožky, mikinu, bundu. A i tak jsem se při usínání klepala ve spacáku. Usnula jsem i přes rozjívené „zpěváky“ venku v kempu. Ráno mě probudilo strašné horko a dusno ve stanu. Jako sauna. Hnus. K snídani jsem měla kousek bábovky a pak už jsme balili stany. Balení bylo jednodušší než stavění. Ale ta nafukovací karimatka. Pořádně ji vyfouknout a nacpat do obalu je vždy boj. V pondělí nás čekala trasa od Vikinga do Českého Krumlova. Už jste asi pochopili, že jsme sjížděli Vltavu. 😅

 
V pondělí se trasa jezy jen hemžila. Mám pocit, že tuto část jsme loni nejeli, protože jsem ta místa viděla poprvé. Ale úplně jistá si nejsem, moje paměť občas stávkuje. Ale hlavně tady byl hrozný
volej před jezy. Ruce mám namožené ještě teď. Zastavili jsme u nějakého stánku se jménem Papouščí skála nebo tak nějak. Měli tam koňské klobásy a podobně, tak jsem usoudila, že si svačinu nedám a počkám do Krumlova na oběd. Jenže to jsem nevěděla, že všem ta jídla ze stánku stačila a na oběd se nepojede. 

Míjeli jsme papírny a sjeli další jezy, jeden prý měl být jednoduchý, ale dole jsem skončila mokrá od hlavy až k patě a loď byla plná vody. Naštěstí v pondělí se udělalo velké horko a tak mě tentokrát mokré oblečení netrápilo. Projeli jsme Krumlovem, tam byla krátká zastávka na zmrzlinu a už jsme se blížili ke konci plavby. Tam jsme odevzdali lodě, pádla, vesty a bandasky. Hodinu jsme čekali na auto a chladili se ve stínu.
 
Dala jsem si opět bábovku, protože mi nic jiného nezbývalo. Asi bych se měla naučit důvěřovat jídlům ze stánku, ale když vidím, jak je z nich kolikrát lidem blbě, tak to prostě nedávám a raději to nejím. Vyvázla jsem jen s pár štípanci od komárů, ale tím nejhorším se stala cesta domů. V tom autě i přes klimatizaci bylo strašné horko a cesta trvala 2 hodiny. Když jsem vystoupila, bylo mi dost zle, chtělo se mi zvracet a točila se mi hlava. Ale naštěstí led na čelo a dostatek pití to do hodiny zlepšily. Ale bylo to vážně hnusné. Fuj. Už chápu, jaké utrpení musí být sedět v rozpáleném autě někde na parkovišti.
 

Příští rok určitě pojedu znova. Stánková jídla, hmyz, přehnaně družní vodáci. Nástrahy, které díky těm skvělým zážitkům a pocitům při plavbě zvládnu příště zase. I když s pár nervy a někdy i remcáním. Jsem horká hlava a pořád stresuju a stresuju. Ale člověk by měl překonávat své strachy a obavy, proto taky v srpnu poletím letadlem. 😯

A co vy a voda? Jaké jsou vaše zážitky?

2 x komentováno “Celej můj víkend plave na vodě…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *