Bloguji, tedy jsem

Výkřik. Jen tak. Díky YouTube jsem si uvědomila, jak moc je pro mě blog důležitý. Moc jsem se rozjela s videi, myslela jsem, že mě točení videí bude bavit. Ale dnes během stříhání nejstrašidelnějších hororů jsem si uvědomila, jak moc mě ta editace nebaví. Vše mi přišlo takové nucené, nijaké. Teď to vím. Pro mě je psaní to pravé. Zůstanu u těch videí, které budou jednoduché a budou mě bavit. Tudíž nějaké záběry Betynky, záběry z cest, povídání. Ale až později. Budu blogovat, tady. Mám vás tady už 5 úžasných pravidelných čtenářů a toho si nesmírně vážím!

zdroj: photos.demandstudios.com

Stejně jsou ty blogy skvělé, odráží se v nich celý váš život. A já mám pocit, že po odchodu ze střední jsem se rozletěla. Jako bych byla svázaná a najednou po těch letech konečně volná. Konečně mohu psát, přidávat k tomu videa s naší fenkou. Nebojím se odsouzení. Po těch letech. Není nic horšího, než když jste normální inteligentní člověk s citlivou duší, kreativní duší. A vaši spolužáci s nosy nahoru vám neustále dávají najevo, že jste něco míň jen proto, že se neprojevujete.

Nemůžete mluvit bez klepajícího se hlasu, protože vám profesorka češtiny neustále dává mínusy za to, jak nesrozumitelně a tiše mluvíte. Pak přijdou pětky za práci v hodině. Jednou mi nasázela tři mínusy za jednu hodinu. To ještě v prváku. Ale já kvůli tomu brečela ještě týden. Vždycky jsem měla ráda češtinu kvůli slohům. Ty mi šly. Ale najednou jsem si připadala jako ten nejhorší češtin na světě. Napsala jsem povedený sloh. Ale po přečtení dvou vět jsem ho musela předat sousedce, protože „není rozumět absolutně nic“. Můj sloh četla holka, kterou jsem nesnášela.

Vše to bylo nervozitou, vím to. Můj ústní projev vždy zaostával jen ve škole a to proto, že jsem na sobě cítila neustálý tlak a hodnocení ze strany ostatních a co hůř, té profesorky. Nepoznala jsem přísnějšího profesora než byla ona. Nikdy. Ostrá jako břitva. Ale její věčné shazování mého projevu mi způsobovalo návaly horka a sucho v ústech pokaždé, když jsem měla něco číst před třídou. Vždy mi říkala, že se neumím prodat. Jednou četla můj sloh před třídou a dávala ho za dokonalý příklad. Šlo o líčení. Krajina v mlze. Povedlo se mi. Ale většinu času jsem měla jsem pocit, že mě sekýruje a je na mě zasedlá.

Přitom já na jejích hodinách mívala nejlepší známky a vždy byla připravená. Ale později jsem pochopila. Já měla znalosti a talent na psaní. Dobrá studentka s bohatým vnitřním světem. Ona to věděla. Když jsem začala znovu uvažovat o blogu, viděla jsem to najednou jinak. Nechtěla mě zničit. Chtěla, abych se otevřela. Protože věděla, že na to mám – prezentovat svoje názory před třídou na hodině. Jediná učitelka, která se nebála říct na plnou hubu někomu ze spolužáků, co si o nich opravdu myslí. Nemazala se s námi, ani trochu. Ale všechny charakterizovala naprosto dokonale, většina si stěžovala u třídní, já ne. Měla totiž pravdu.

 

zdroj: pngmart.com

Díky ní jsem si uvědomila, že psát dokážu. A měla bych psát. Proto tu teď bloguji. A tedy jsem. Roky jsem se těšila, až vypadnu a už mě nebude moci dusit. Ale teď mi vlastně i chybí. U maturity na mě byla hrozně hodná, měla ze mě radost. A na ten konec nebylo lepšího pocitu než vědět, že ve mně věřila celou dobu a jen chtěla, abych se projevila. Někdy jsem před její hodinou nespala, před zkoušením. Ale teď na ni ze všech těch učitelů budu vzpomínat nejvíc. Protože jsem se projevila. Přísný učitel s charakterem vám asi opravdu dá nejvíc, i když ho po dobu školy nenávidíte. Jako by mi po odchodu ze střední narostla křídla.

Píšu, jsem šťastná. Našla jsem si nové přátele, můj ústní projev se o mnoho procent zlepšil, stejně tak mé sebevědomí. Už nejsem nikdo. Jsem někdo. Jsem to já. A vážím si sama sebe. Vůbec nevím, jak jsem se od mého oznámení, že jsem si neurčila správný směr videí, dostala k naší češtinářce ze střední. Mám holt momentálně psací slinu , proto článek vychází teď a ne v pravidelný čas. Protože se ve mně dneska toho tolik mlelo a potřebovala jsem se přeorientovat plně na blog a videa dělat až někdy jindy. Takhle budu spokojená.

Už mě nikdo nesvazuje, neomezuje. Ani psychicky. A teď brečím, ani nevím proč. Cítím se volná. Momentálně jedno z nejhezčích období v mém životě. Už nenechám nikoho, aby mě kvůli mé introverzi snížil pod svoji úroveň.

6 x komentováno “Bloguji, tedy jsem

  1. To je krásný článek, vzal mě za srdce, vlastně v něm vidím samu sebe. Taky jsem na základce ani na střední nepatřila mezi lidi, co by rádi mluvili nahlas před třídou, projevovali svoje názory. Měla jsem ráda češtinu, ale jen kvůli slohům, milovala jsem psaní, nesnášela jsem, když jsem pak měla číst svůj sloh před celou třídou, bylo mi to nepříjemný, necítila jsem se svá.. Tento svůj blog jsem si vlastně založila přesně v den, co jsem odmaturovala, nedovedla jsem si představit, že bych skutečně pravidelně blogovala na střední, pak by mi na ten blog někdo přišel a já bych tomu byla vystavená každý den. Teď už to naštěstí tolik neřeším, trošku jsem se změnila od střední a jsem prostě jen šťastná, že ten svůj blog mám 🙂

    Another Dominika

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *