Šedivá hrůzou – Bulharsko 2017

Tak jsem se konečně dokopala k sepsání článku o Bulharsku, nebudu sem ale dávat nákupy a podobné věci, nechám to do jiného článku, protože už tak toho bude dost. Bulharsko byl vůbec první zájezd, kam jsem nejela organizovaně s nějakou cestovkou či táborem. Myslím, že s cestovkou takhle dobrodružnou cestu nezažijete, ale chvílemi mi málem hrůzou zešedivěly vlasy. 🙊

Do Bulharska jsem jela s přítelem a jeho kamarády, kromě toho mě čekala moje první cesta letadlem. Představovala jsem si šílené turbulence a scény z katastrofických filmů. Aby byla cesta levnější, jeli jsme ve čtvrtek večer autobusem do Bratislavy a až odtamtud letadlem do Sofie. Na autobus jsem si nemohla stěžovat, měli jsme tam malé televize, zásuvku na nabíjení elektroniky, záchod a celkově pohodlné sedačky. Ale stejně jsem se tam nevyspala, protože v autobuse nikdy neusnu a když už, tak jsou to jen takové mikrospánky.

Do Bratislavy jsme přijeli zhruba ve 4 hodiny ráno a poté jeli autobusem na letiště. A nikde se tam nedaly koupit lístky na MHD. Už to bylo celkem zajímavé, ale naštěstí jsme v pohodě dojeli na letiště. Tam jsme čekali další 4 hodiny na letadlo, jak jsem zabila čas? S přítelem jsme vymýšleli hrozné blbosti na jeho kamaráda, kterým jsme byli schopni smát se celou dobu. V takových momentech mi přijde, že mi nemůže být za pár měsíců dvacet. Jsem někdy horší než děti. 😅

Cestou do letadla mě smích přešel, nevěděla jsem, co mám čekat. Pro jistotu jsem si vzala Kinedryl a náš kufr naštěstí nevážil více, než by měl. Musela jsem vyhodit pastu, protože jsem si ji před kontrolou zapomněla dát do kufru, skvělé. Naštěstí tam byl už jen zbytek. Po všech těch kontrolách jsme šli do letadla, první cestu jsem u okýnka neseděla. Což bylo možná dobře, protože mě celou dobu jímala hrůza a při vzletu jsem se rozklepala. Měla jsem zásobu bonbonů kvůli zaléhání uší, ale že by to dvakrát pomohlo, to se říci nedá.

Po hodině jsme přiletěli do Sofie a mně se ulevilo – přežila jsem svůj první let a dokonce bez nevolnosti. Hurá. Sofie se mi vůbec nelíbila, všechno tam na mě působilo hrozně komunisticky a zastarale. Nebylo možné si ani vyfotit vnitřek metra, vadilo jim to. I když ono asi nebylo o co stát, to metro vypadalo, že se každou chvíli rozsype.

Metrem jsme dojeli někam na autobusovou stanici a čekala nás cesta do Burgasu. Autobusem bez klimatizace a záchodu. 5 hodin. Z toho jsem fakt radost neměla, protože jsem si v tom horku připadala jako v sauně a spát mi nešlo. Ani nevím, jak jsem tu cestu přečkala. Navíc jsme zjistili, že Bulhaři neumí vůbec anglicky, ten řidič absolutně nerozuměl. V Burgasu jsme původně měli jet nějakým MHD do Sunny Beach, jenže jsme nakonec nejeli. A tady začalo moje šedivění hrůzou, protože nás ukecal podezřele vyhlížející taxikář, že nás odveze.

Taxíky tam stály dva, čekala jsem, že nastaví vysokou cenu. Taxikáři vypadali zkrátka divně, ale i tak jsem doufala, že nás odvezou na místo. Jenže ten co vezl nás neuměl absolutně řídit. Neřadil, jezdil 90 i v místech, kde se mělo jet jen 40. V tu chvíli jsem měla fakt strach a čekala, že nás někde nabourá. Druhý taxík zase u konce cesty zastavil, aby si motor zchladil vodou z konve. Vystoupila jsem téměř omráčená hrůzou a těšila se do apartmánu. Ale to jsme zjistili, že nás vysadil o 7 kilometrů dál a navíc jednomu kamarádovi přítele taxikář ukradl kameru. Což mi přijde vtipné doteď, ale v tu chvíli rozhodně nebylo.

Představa táhnout se s těmi kufry 7 dalších kilometrů, hladoví a unavení. Naštěstí nás svezl nějaký člověk a vysadil nás na Sunny Beach. To jsem brala jako malé vítězství, protože už jsem nevěřila, že se do toho apartmánu někdy dostaneme. Ty ale byly super, s funkční klimatizací, hezkou koupelnou i pokojem.

V Sunny Beach jsem si musela směnit eura na leva, abych si mohla dát všechno to dobré jídlo a od začátku jsem se těšila, až si nakoupím zase spousta oblečení. Už ho nemám pomalu kam dávat.

A co k jídlu? Samé nezdravé věci. Kebaby, pizzy, a měli tam senzační hamburger. Ten bych si dala klidně znovu. I ty kebaby. V obchodech mi ale chybělo tradiční pečivo a celkově tam spoustu věcí neměli. Ale různé drinky a velké limonády mi chutnaly.

V moři jsem se koupala celkově dvakrát, poprvé mě několikrát žahly medúzy a bohužel se mi povedlo na jednu sáhnout. Něco tak slizkého jsem už dlouho nezažila a proto jsem se celkem bála lézt tam podruhé. To tam ale naštěstí už žádná nebyla. Ani jsem se letos moc nespálila, ale ani příliš neopálila. Chtělo by to více dní než šest i s cestou. Tak snad příští rok.

Noční život jsem si užila, tam to opravdu žilo. Různé atrakce šly ale mimo mě, protože jak už víte, já a horské dráhy nebo podobné věci. Jako třeba vystřelovací prak, na to podle mě může jít jen úplný šílenec. Vypadalo to totiž hrozivě.

Nejhezčí část celého zájezdu – výlet do Nesebaru, městečka s hezkým výhledem na moře a zajímavou architekturou. Cestou zpátky jsme jeli mašinkou. Celkově nám ty dny rychle utíkaly, ke konci jsem si užila nákupy oblečení a suvenýrů. Docela se mi ulevilo, když jsem si koupila vše, co jsem chtěla. Protože incident s kamerou nebyl jediný, tak jsem nabyla dojmu, že v Bulharsku se asi platí elektronikou. Naštěstí já dovezla domů vše, co jsem odvezla. Ale povedlo se nám s přítelem koupit si nechtěně velkou zmrzlinu na váhu, která se nám okamžitě roztekla a zbytek zůstal do konce pobytu v lednici. Jinak jsem si koupila spoustu krásných věcí, nejroztomilejší je polštářek ve tvaru donutu. Ale to si nechám pro samostatný článek. 😊

Poslední den jsem se s Bulharskem rozloučila znovu tím skvělým hamburgerem a unavená po minulém večeru se těšila na cestu domů. Měli jsme totiž jet lůžkovým vlakem a já se těšila, že se vyspím. Opět jsme jeli taxíkem, ale tentokrát nás naštěstí vezli normální taxikáři. Vlak jsme stihli jen tak tak, ale stálo to za to. Tímhle bych jela klidně až do Prahy! Takový útulný prostor. Bohužel jsem se ale vůbec nevyspala, vadilo mi míhání světel skrz okno i přes zataženou roletu. Stejně tak hluk z jedoucího vlaku. Ale leželo se hezky.

Během zpátečního letu jsem seděla u okýnka a mohla tak pořídit pár záběrů. Už jsem se nebála, ale povedlo se mi usnout a po probuzení jsem měla neskutečně zalehlé uši. Bolela mě od toho celá hlava a těšila jsem se, až to přejde, brr. V Bratislavě jsem byla nadšená z obyčejné Billy, protože jsem si mohla koupit bagety a další věci, které v Bulharsku chyběly. Jak málo někdy stačí k radosti.

A taková perlička na konec, domů jsme se dostali o 2 a půl hodiny později, než jsme chtěli. Strávili jsme docela dlouhou dobu na D1 v zácpě. Prý se tam rozsypal nějaký náklad s melouny, nebo tak něco. A spousta dalších nehod. Holt smolný den. Tak unavená jako z Bulharska jsem se už dlouho nevrátila, další dva dny jsem spala téměř až do jedné odpoledne. Ale šlo o skvělý zážitek, až na těch pár infarktových stavů.

Zase je to něco, co s cestovkou nezažijete. Dnešní článek není tolik o památkách a kultuře, protože to byl hlavně zážitkový výlet a to jsem některé věci vynechala. Ty se sem ale podle mě nehodí. Kdo mě sledujete na Instagramu, tak jste určitě viděli všechny Instastories, které jsem odtamtud sdílela. 😊 budu ráda, když mě budete sledovat, dávám tam většinu věcí, které třeba tady nejsou. 💗

Kde jste na dovolené byli vy?

16 x komentováno

  1. Ta cesta vám teda nezačínala nejlépe a ty taxikáři, no ti byli zajímaví. 😀
    Ono pak když na takové zážitky člověk vzpomíná, baví se tím a je to fajn, že aspoň člověk má potom něco zajímavého na vyprávění. 🙂
    Líbí se mi ty fotky s mořem, jsou hodně pěkné. 🙂

  2. Krásný fotky! Fakt! V Bulharsku jsme byli asi před 4 rokama a super. Ale určitě bych si neriskla cestovat jak vy, to na mě není a šedivěla bych už na letišti cestou tam 🙂
    A jako pět hodin autobusem bez klimošky? Bych blinkala jak šakal 🙂
    A taxíky?
    Věřím, že máš zážitek na celý život 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *