Poprvé v zahraničí – Anglie a Wales 2014

Většina lidí se do zahraničí dostane už v dětství. K moři, do hor, kamkoliv. Ne každý má ale to štěstí. Pro někoho štěstí, jinému to nevadí, ne každý rád cestuje. Ale já vždy chtěla vidět zajímavá místa mimo naši zemi. Moji rodiče ale na cestování nikdy nebyli a tak jsme vždy v dobách mého dětství cestovali jen po Čechách. Tak jsem se do zahraničí dostala poprvé až v 16 letech. Se školou. Nezlobím se na ně. Naopak. Vyzkoušela jsem si pobyt u anglické rodiny, stejně tak i výuku v anglické škole. Jezdit odmalička na dovolené, možná bych na takové věci odvahu neměla. Ale já toužila vidět svět v zahraničí. A proto mě obavy z neznámého nezastavily. 🚌

Na střední školu jsem šla s tím, že budu jezdit na všechny možné zahraniční zájezdy, kam to jen půjde. Co vám budu povídat, bála jsem se. Neuměla jsem si představit být tak daleko od domova, to dlouhé cestování. Jsem hodně úzkostlivý člověk a všechno ve mně křičelo, abych nejezdila. Ale já jela právě proto. Abych překonala své strachy. Týdenní zájezd do Walesu s dvoudenní zastávkou v Anglii se zorganizoval v dubnu 2014. V té době jsem byla ještě v prváku a nikam jet neměla. Zájezd byl určený primárně pro třeťáky (!), ale přihlásilo se tak málo lidí, že nakonec vybírali i z řad prváků.

Doteď si pamatuji tu radost, když nám byl zájezd nabídnutý a já ještě při hodině volala domů, jestli můžu jet. Místa byla omezená a já se tam chtěla dostat za každou cenu. Radostí se mi třásly ruce. Pojedu do Anglie. Abyste byli v obraze. Ta euforie nebyla jen z faktu, že pojedu konečně do zahraničí. V té době jsem byla vášnivá fanynka skupiny One Direction a fakt, že pojedu do jejich rodné země, mě doslova pohltil. Všeobecně na tohle období úplně ráda nevzpomínám, vypadala jsem docela tragicky a všude sdílela jejich fotky, fan fikce, no raději nemluvit. Ale to už odbočuji.

Jely se mnou tehdy dvě kamarádky ze třídy, jedna z nich pro mě dnes prakticky neexistuje, to jen tak na okraj, proč ji tu nebudu zmiňovat. Neměla jsem vůbec představu, co všechno si zabalit, jak bude vypadat cesta, bydlení v rodině a tak. Měla jsem koupený nový červený kufr na kolečkách a cítila se jako velká cestovatelka. Už si nevzpomínám, kolik hodin autobusem jsme jeli. Ale přišlo mi to frustrující. Být zavřená tolik hodin v tak malém prostoru. úzkostlivé myšlenky, just saying. Autobus obsahoval malé televize, takže filmy a písničky dlouhou cestu urychlily. Ale ten spánek! To se nedalo, sedačku jsem měla sklopenou, ale absolutně jsem neusnula.

Zhruba v 1 ráno jsme byli donuceni vyhrabat se celí rozlámaní z autobusu na kontrolu pasů/občanek. Čekalo nás nalodění se na trajekt. Cesta trajektem trvala zhruba 2 hodiny a poté následovala asi tak tříhodinová cesta do Londýna. Proč sem dávám takovou nic neříkající rozmazanou fotku? To bylo totiž to první, co jsem v Londýně vyfotila. Je to úsměvné, opět to souviselo s One Direction a já prostě musela fotit toto. 😅

A jsme v Londýně! Protože jsem cestovala takhle daleko poprvé, zapomněla jsem na spoustu důležitých věcí. Jako například nechat si hřeben v kufru, který byl až do dalšího večera zavřený v autobuse. Tudíž jsem se nemohla ani učesat a po tolika hodinách strávených v autobuse jsem vypadala vskutku hrozně a proto nemám z Anglie skoro žádné fotky mé maličkosti. Ale ono tenkrát všeobecně nebylo o co stát, věřte mi.

Buckinghamský palác, Picadilly Circus, Westminsterské opatství, Big Ben, to všechno a mnohem víc jsme navštívili první den. Samozřejmě jsme nebyli uvnitř paláce, to je jasné. Ale šli jsme okolo a mohli si vše venku vyfotit. Docela mě ale mrzí, že nemám fotku u Big Benu, mimochodem, víte, že to je jméno zvonu? Já to do té doby nevěděla a myslela jsem, že je to název celé věže. Na oběd jsme šli do Mekáče. Jak originální. Místo abychom šli někam na tradiční fish and chips, tak jsme museli jít do Mekáče. Tam jsem se domáhala nápoje „koula“, než jsem pochopila, že Coca Cola je anglicky Coke, no nic… první trapas.

Takhle jsme ťapali celý den a k večeru už se pomalu rozjížděli do hostitelských rodin. Na parkovišti nás vyzvedla moc milá babička. Ptala se nás, co máme rády a když řekla, že k večeři nám připraví pizzu, kamarádce se rozzářily oči a na celé auto vykřikla:,,I love youuu!“ měly jsme totiž hrozný hlad. Ale bylo to vtipné. Bydlela v malém dvoupatrovém domečku. Tam jsme ale bohužel spaly jen jednu noc. Pak se odjíždělo do Walesu do jiné rodiny. Ale to předbíhám. Sprcha jí sice tekla jen malým čůrkem, ale ty pokoje byly kouzelné. Vážně. V jednom se nacházel velký dřevěný domeček pro panenky a v druhém byly obrovské duchny na spaní. Působilo to tak nějak pohádkově.

Bohužel už si nevzpomínám, jak se babička jmenovala a mrzí mě, že jsme u ní nemohly s kamarádkami zůstat déle. Ráno jsme dostaly obědový balíček na cestu. Obsahoval sendvič, sušenky, nějaké ovoce, sladkosti. Spousta toho bylo. Ta jazyková bariéra. Rozumím anglicky a domluvím se. Ale občas se u nějakých slovíček nechytám a když se babička pořád ptala, jestli na nás bude čekat coach, vůbec jsme netušily. Myslela jsem, že mluví o gauči, tak nám se smíchem vysvětlovala, že coach je výraz pro dálkový autobus. Smutné jsme se rozloučily a jelo se na další památky cestou do Walesu. Zastavili jsme na místě, kde byl kostelíček a spousta rozestavěných kamenů. Nebyl to Stonehenge, ale něco podobného. Nepamatuji si název.

Fotky jsou krásné, ale tady po letech vidím, že bych si měla zapisovat místa, kde jsem přesně byla, protože si nepamatuji názvy a bohužel ze všech míst nemám letáky či vstupenky, které by napověděly. Tak třeba místa někdo poznáte.

Bath! Tohle si pamatuji i bez letáků. Město s lázněmi. Trvalo celkem dlouho, než jsme vše prošli a byli jsme už značně unavení. Vzpomínám si, že ke konci dne už mě ty lázně vážně nebavily a poté už se jelo do nové rodiny ve Walesu. Že by další milá babička? Ale kdepak. Tady nás vyzvedla tuším, že dcera nebo syn hostitelky, to už si nevybavím. Ale ten příjezd. Přivítala nás ze zahrady žena s úplně zelenýma nohama od trávy. Značně překvapená. Prý nás čekala až příští týden. No měli jste vidět naše výrazy.

Představila se jako Sally a pozvala nás dál. Omlouvala se, usadila nás v obýváku a běžela nám připravit pokoj. Pokojík byl skutečně pokojík, hodně malý. Jedna palanda a dole tedy spí dva lidé. Spala jsem dole s tou, se kterou se dnes již nebavím. Jaká ironie. Večeře mi chutnaly snad všechny, kolikrát jsem od ostatních na srazech slyšela, že k snídani dostali mléko s houbami nebo podobnou mňamku. My ale nic takového nedostaly. Asi jsme měly štěstí. Svačiny byly stejné jako u předchozí babičky, takže spokojenost. Vzpomínám si na první večer, jak jsme se styděly a dohadovaly se dole pod schody, kdo dá Sally bonboniéru.

No ale nevěděly jsme, že stojíme zrovna přede dveřmi, kde ona byla v koupelně. Vylezla a docela se nasmála. A to nejen jednou. Podruhé se kamarádka dožadovala peřiny a nevěděla, jak to říct. Nebohá Sally se jí snažila vnutit fén a chtěla ji nechat spát ve své ložnici a netušila, co že vlastně chceme. U Sally jsme spali 4 dny a o zážitky bylo postaráno. Jednoho rána se kamarádce vysypal kufr a ona se vztekala, nemohly jsme kvůli tomu pořádně otevřít dveře. Sally přiběhla, lomcovala s dveřmi a pořád se ptala, zda kamarádka brečí. No a vysvětlujte, že se jí jen vysypal kufr. A její syn! James. Měl hrozné mločí oči, nevím, jak to popsat. Ale jevil se jako hrozný slizoun a často se ráno kamarádce dobýval do koupelny, že pospíchá do práce. Zajímavá rána. Ta kamarádka si pobyt opravdu užila se vším všudy.

A to už jsme v Cardiffu, hlavním městě Walesu. Ty 4 dny jsme každé dopoledne jezdili na výuku angličtiny do blízké školy. Občas to bylo těžké, přeci jen tam učili samí rodilí mluvčí. Ale dostali jsme na konci certifikáty o absolvování kurzu a to se hodí. Ale že by mě to zrovna bavilo, to se říci nedá. Památky byly lepší. A opravdu nevím, proč na té fotce vypadají mé nohy tak tlustě. 😞

Zřejmě nějaký skanzen. Pamatuji si, že jsme procházeli hodně zahrad a těch starých domků. Bylo tam hodně malých ukřičených dětí, kamarádku to hrozně otrávilo. Zajímavé, co si člověk pamatuje.

Předposlední den, hrad Caerphilly. Tady už jsem se těšila domů. Měly jsme s kamarádkami u Sally celkem ponorku. Pořád se jim něco nelíbilo a rozebíraly gelové nehty a další věci, které mě nezajímaly. No asi byl ten pidi pokojík na nás skutečně moc malý. U toho hradu se mi hrozně líbila ta voda okolo.

Poslední den jsme opět navštívili Londýn a v Toweru viděli korunovační klenoty. Stejně ten Londýn byla ta nejzajímavější část. Nakoupila jsem tady suvenýry pro rodinu, prošla se po mostě, který se objevil v Harry Potterovi. Čas se nachýlil a jelo se domů.

A už jedeme domů. Je to zvláštní pocit. Jedu domů plná zážitků, unavená, ale šťastná. S kamarádkami bych asi bydlet nemohla, nedělalo by to dobrotu, taky se i časem ukázalo, že si s tou jednou vůbec nerozumíme. Proto jsou v článku jen zážitky té druhé, která je i dnes mojí skvělou vrbou. Cesta domů mi utekla mnohem rychleji než cesta do Anglie. Vezu si domů tričko s potiskem Londýna a rodině ozdobné talířky a skleničky. Stala se z toho taková tradice a od té doby z každé země vozím ozdobný talířek.

Ráda na to vzpomínám, protože tato cesta odstartovala moji sérii cestovatelských zážitků a dnes mám těch navštívených zemí na kontě mnohem víc. Bojím se pořád. Občas z úzkosti nespím, ale přesto jedu. Za ty zážitky to stojí. Nemám ráda názor, že nikam člověk jet nemusí, přece si to samé prohlédne na Googlu. Ano, prohlédne. Ale nikdy vám to nevynahradí ten pocit tam skutečně být, vyfotit si ta místa a moci si říct, byl/a jsem tam a tam.

Ještě ten samý rok jsem jela na poměrně dobrodružnou cestu do Paříže. Ale o tom zase příště. 😊

A kde jste byli vy?

4 x komentováno “Poprvé v zahraničí – Anglie a Wales 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *