Peklo introvertovo – Skotsko 2015

Tak jsem si myslela, že na svoji třetí cestu do zahraničí už pojedu jako ostřílený cestovatel. A ono ne. Asi jsem trochu přecenila své schopnosti a možnosti, protože kamarádkám se tentokrát nikam nechtělo a já se i přesto přihlásila, že pojedu sama. Takhle, úplně sama jsem samozřejmě nejela, jeli se mnou asi čtyři kluci ze třídy a lidé z jiných tříd, ale s těmi já se nikdy nebavila že jo. Památky byly úžasné, ale celkově zájezd označuji jako pekelný pro citlivého introverta. Tak pokud vás zajímá, jak jsem zájezd přežila, čtěte dál. 🚍

Jen tak mimochodem, poznáváte hrad z Harryho Pottera? No nic, začneme od začátku. Skotsko mě velmi lákalo, už jen proto, že součástí cesty byla i procházka po Amsterdamu. Kamarádkám se ale zájezdy se školou znechutily a odmítly jet na další. Být to třeba zase Londýn, tak na to kašlu, ale to Skotsko jsem prostě chtěla vidět. Tak jsem udělala tu největší šílenost, přihlásila jsem se sama. Později jsem zjistila, že jede pár kluků ze třídy, ale k mé smůle jsem se s nimi nikdy nebavila a oni také nevypadali, že by mě nějak měli v oblibě. Super vyhlídky, no ne?

Před odjezdem jsem cítila silnou nervozitu, vedle koho budu sedět? S kým se budu bavit? Kdo budou moji spolubydlící u rodiny? A spousta dalších nevyjasněných myšlenek a obav. Prolomit ledy s mými spolužáky? Jsem realista, vím, že by nadšeni určitě nebyli, kdybych za nimi přišla. Asi by mě neposlali někam, ale umím si představit jejich výrazy. V autobuse jsem si sedla na prázdné místo a přisedla si ke mně cizí slečna z úplně jiné školy. Měla jet s někým z té naší, ale ta holka onemocněla. Takže moje spolusedící tam nikoho neznala a sedla si ke mně. Myslela jsem si, že jsem zachráněna.

Ale jen myslela. Chvíli se se mnou bavila, ale na první zastávce si získala půlku lidí z autobusu a já ji už nezajímala. No jo. Narazila jsem na silnou extrovertku, takže jsem si její tempo bohužel neudržela. Ale to ještě seděla při jízdě se mnou a povídaly jsme si. Cesta do Amsterdamu trvala zhruba 12 hodin a k ránu už jsme vystupovali.

To rozmazané cappuccino je z jedné hospůdky v Amsterdamu. Tam jsem se ještě procházela s tou slečnou z autobusu a dalšími holkami ze třeťáku. Vydala jsem ze sebe jen větu, jestli můžu jít s nimi, ale dál jsem nevěděla, co říkat. Přišlo mi, že mě mezi sebe moc neberou, dobrá jsem jim byla jen na to, abych jim udělala společné fotky s pozadím města. No co už.

Ukázka z Amsterdamu.

Trajekt. Prosimvás, to byla ta největší hrůza celého zájezdu. Rozhodně se to nedalo srovnat s tou hodinovou cestou do Anglie. Tady šlo o 17 hodin i s přespáním. Bydleli jsme někde dole v kabině, kde bylo nejvíce znát houpání lodi. Jsem typ, který zvrací i na obyčejné dětské houpačce. Takže si asi umíte představit to utrpení. Ne, nezvracela jsem. Ale díky tomu to možná bylo i horší. Nadopovaná Kinedrylem jsem měla žaludek jako na vodě a úleva díky nezvracení tedy nepřišla. Takže jsem asi tři hodiny před spaním rozdýchávala nevolnost a nevylézala z kabiny.

Jenom tohle? Ani omylem. V kabině jsem byla se třemi dalšími holkami z jiné třídy. Jedna v té době chodila s jedním spolužákem od nás, který tam bohužel jel taky. Já v té době vyjukaná introvertka, nepolíbená klukem, alkoholem a pomalu ani sprostou mluvou, jsem se chystala na spánek. Za těmi bílými dveřmi na obrázku byste našli sprchu a záchod. A teď si představte, jak se sprchujete a při každém zhoupnutí lodi se voda rozlije úplně všude po té malé koupelně. No, zajímavé to bylo. A teď k těm spolužákům. Oblékla jsem se do pyžama a vylezla z koupelny. Spala jsem nahoře na palandě.

Už jsem tam chtěla vylézt, když do pokoje vtrhly ty holky a po nich další dva kluci. Nesli si spousta alkoholu a hudbu na plné pecky. Nabízeli mi, nechtěla jsem. Na moři nebyl signál, nefungoval internet. Neměla jsem jak se zabavit. A spát s těmi uřvanými opilými lidmi pod sebou prostě nešlo. Zpívali, pili, v jednu chvíli si i nazvraceli do postele. Nakonec se trochu uklidnili, zhasli a já myslela, že konečně usnu. Jenže ten pár si zřejmě neuvědomil, že ještě nespím a pode mnou na palandě dělali věci, které jsem fakt nechtěla slyšet a asi víte, jak to myslím. No jako rozklepaná stydlivka jsem dělala jakože spím. Ale kdykoliv jsem pak toho spolužáka potkala, pořád se mi tohle vybavovalo před očima. Doma se později rozhořčovali, že jsem jim měla šlápnout na hlavy. To jen tak pro odlehčení.

A tady už jsme ve Skotsku. Opatství Melrose a sídlo Waltera Scotta.

U toho sídla jsem ještě chodila s holkami, ale tady při procházce kolem moře jsem už šla sama. Nevím, ale moc mi to nevyhovovalo, neměla jsem s kým sdílet své dojmy z cesty. Ale já si s těmi lidmi prostě nerozuměla a cítila jsem, že k nim nepatřím.

První večer v rodinách. Měla jsem strach. Bála jsem se, že budu bydlet s těmi holkami z trajektu. Naštěstí ne, dostala jsem úplně jiné, které jsem ještě neznala vůbec. A tak jsem si řekla, že zkusím být více komunikativní. No jo. Jenže ty holky tam evidentně jely spolu jako dvě best friends a nebyly nadšené, že jsem s nimi v rodině. Odpovídaly mi stroze a když jsem na výletech chtěla chodit s nimi, tak mi kolikrát někam „utekly“. Vzdala jsem to, nechtěla jsem se vtírat a šla jsem sama za sebe.

Hostitelka byla moc milá a hlavně vařila dobrá jídla. Pamatuji si, že nám dělala takové smažené řízečky ve tvaru smajlíků. A aspoň jsem si zase trochu procvičila angličtinu. Hostitelky sprcha byla jako Rubikova kostka. Člověk musel zmáčknout a zatáhnout za tolik věcí, než se spustila. Ale prý je to ve Velké Británii normální.

Přiznám se, že tohle ani nevím odkud je, ale líbí se mi ty stavby a krajina.

Jeden den jsme měli na programu jezero Loch Ness a projížďku lodí. No příšeru jsme neviděli, ale jízda byla příjemná a pohodová, rozhodně ne jako trajekt. Tady jsem v obchůdku nakoupila tradiční suvenýry pro rodinu.

Předposlední den, hrad v Edinburghu. Tady jsme dostali na 8 hodin rozchod a já tedy těch osm hodin strávila sama v úplně cizím městě a cizí zemi. Ani nevím, koho jsem o tuhle fotku poprosila, ale opět nechápu svůj outfit. Ale vím, že byla zima (březen/duben 2015) a hodně jsme chodili, tak asi proto. Protože vím, že v té době už jsem se o svůj vzhled a oblékání celkem starala.

No tak jsem si tedy prošla hrad a pomocí map našla cestu do nedalekého Primarku, který jsem vzala útokem. Docela mě mrzelo vidět slečnu z autobusu, se kterou jsem se na začátku bavila, jak tam pobíhá a směje se se úplně jinými lidmi a mě si ani nevšimne. Nakoupila jsem dvě velké tašky s oblečením. V Primarku jsme zastavili dokonce dvakrát během zájezdu, podruhé to bylo ve městě Stirling. No ale pak jsem nevěděla, kde stojí náš autobus. Absolutně jsem netušila, kudy mám jít a nikoho známého jsem neviděla. Sad story.

Už jsem se viděla, jak volám průvodkyni, že nevím, kde jsem. To bych se hezky ztrapnila přede všemi. Ale štěstí se na mě usmálo a na poslední chvíli jsem zahlédla pár známých tváří a držela se jich. K autobusu jsme došli a já si oddechla. Ale bloudila jsem tam skoro hodinu a jako největší forever alone jsem se tam sama najedla v Mekáči.

Alnwick Castle, poslední zastávka. Hrad, který jste mohli vidět ve filmu Harry Potter. Tuším, že v prvním díle, jak se učili létat na košťatech. V ten den pršelo, dodávalo to tomu takovou tu krásnou atmosféru. Ale tady opět trochu introvertního okénka. Jela tam s námi jedna mně vyloženě protivná učitelka. Taková ta, která si musí povídat s každým a vymámit z něj pomalu i to, jaké mají doma koberce. Nechci tu znít nějak nepřátelsky, ale takové vlezlé lidi skutečně nemám ráda. Když jsme vystoupili z autobusu před hradem, v klidu jsem stála a prohlížela si okolí.

Ona učitelka ke mně přišla se slovy:,,A já bych si třeba chtěla povídat… ale to vy asi nechcete že??“ měla jsem chuť ji prohodit oknem toho autobusu, vážně. Tohle jsou ty nejhorší kecy na introverty. Prosím, ať tito lidi pochopí, že někdo zkrátka nemá potřebu každému hned všechno vyblít. Dnes už je to trochu jiné, jsem k lidem otevřenější, chodím na hromadné akce, ale i tak tyhle situace moc nemusím. V klidu se něčemu věnujete, přijde někdo úplně cizí a začne se nevybíravě ptát na různé věci a nebo hůř, má takovéhle přiblblé řeči.

Z cesty domů jsem měla velké obavy, protože mě čekala opět cesta trajektem s těmi stejnými lidmi jako na začátku. Ale zjevně to bylo o něco lepší, protože si nic moc negativního nevybavuji, dokonce ani ta loď se nehoupala. A tak jsem po 17 hodinách v klidu nastoupila do autobusu a znavená se těšila do své postele. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, když jsem viděla svůj pokoj a svoji postel. Skotsko mi svojí krásou vážně učarovalo, ale ty věci okolo.

Asi fakt nebyla šťastná volba jet bez někoho blízkého na zájezd s lidmi, které jsem moc nemusela a oni mě. Dnes už nejsem tak přeslušnělá jako tenkrát, ale stejně bych znovu asi do takových podmínek nešla. Cestování by si člověk měl užít a nejlépe s nějakým kamarádem, partnerem, rodinou. No taková perlička, měla jsem s sebou tablet. To jediné, co na trajektu mělo nějaké aplikace. Tak jsem si do malování psala, jací jsou to všechno idioti. A kupodivu mi to pomáhalo. 😅

Článek berte s rezervou, nejsem žádný asociál zalezlý v noře, zvlášť teď ne. Dost věcí se za ty 2 roky změnilo, ale některé věci mi prostě příjemné nejsou a většinou to řada extrovertních lidí nepochopí. Ale tak snad jste se aspoň pobavili, protože cesta to pro mě byla skutečně netradiční. Příště si zase povíme o Itálii, která byla neméně výživná, protože jsem jela s táborem a mojí mladší sestřenicí. A bude to v podobném duchu jako Skotsko, to mi věřte!

Byli jste někdy ve Skotsku?

8 x komentováno “Peklo introvertovo – Skotsko 2015

  1. Tyjo, to bych asi taky nedala, kdybych tam byla s lidma, se kterýma se nebavím. Ale je super, že jsi to nakonec zvládla :D! Do Skotska bych se někdy určitě chtěla podívat, fotky jsou super! 🙂

  2. Lenko, díky za osobní zpověď. Článek byl napínavý. Líbily se mi fotky, nikdy jsem tam nebyla. Samozřejmě je nejlepší, když člověk má po boku blízkého člověka. A chybami se člověk učí, příště už pojedeš určitě s někým blízkým a bude to fajn.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *